Mladá Mia Young má krásný život má starostilovou matku, milujícího přítele nastupuje na vysokou na kolej v Soulu co se stane až potká Bad boye Jeona Jungkooka bude ho nenávidět, ignorovat ho nebo se do něj zamiluje? To se dozvíte v příběhu.
⚠︎𝑈𝑝𝑜...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jungkook se pořád tvářil naštvaně, když vyjížděl z parkoviště. Pustil nahlas autorádio a já se natáhla, abych ho ztlumila.
,,Nedotýkej se toho!" Vyštěkl na mě.
,,Jestli se hodláš chovat jak zmetek, nikam stebou nejdu" Myslela jsem to vážně. To radši vystoupím. Nevěděla jsem kde jsme, ani kam jedeme, radši si někoho stopnu, aby mě odvezl zpátky na kolej.
,,Nehodlám. Jenom nesahej na to rádio" Vzpomněla jsem si, jak mi přilítl do pokoje a házel mi poznámky do vzduchu. Na oplátku jsem mu zatoužila vytrvat rádio z palubní desky a vyhodit ho z okna. Kdybych věděla, že se mi to povede, udělala bych to.
,,Proč by ti mělo vadit, jestli jdu do kina? Šli by i Chloe a Jimin"
,,Protože si nemyslím, že Tae má stebou dobrý úmysly" Odpověděl klidně. To mě rozesmálo a Jungkook se zamračil.
,,Jo? A ty je máš? Tae se aspoň chová mile" Pořád jsem se smála. Představa že mě Jungkook snaží chránit, byla vážně k popukání. Tea je jen kamarád. Jako ta osoba vedle mě.
Jungkook protočil oči, ale nic dalšího ne dodal. ,,Kam jedeme?"
,,Na jedno z mých oblíbených míst"
,,A to je kde?"
,,Ty vážně musíš všechno vědět předem co"
,,Jo mám to tak radši"
,,Musíš všechno kontrolovat?" Mlčela jsem. Věděla jsem, že má pravdu, a co? Prostě už jsem taková. Opřela jsem se o kožené sedadlo a otočila hlavu dozádu. Na zadním sedadle ležely pohazené učebnice a papíry s pozemkami. Vedle nich byla černá mikina.
,,Vidíš tam něco zajímavýho?" Překvapil mě Jungkook a já rozpačitěla.
,,Co je to za auto?" Potřebovala jsem se neják rozptýlit a přestat myslet na to, že nevím, kam jedeme, a že mě Jungkook právě obvinil ze slídění.
,,Mercedes" odvětil očividně hrdě. Začal mi líčit předností auta. I když já neměla ani ponětí, o čem to mluví. Líbilo se mi ale pozorovat, jak se mu pohybují rty, jak některá slova vyslovuje tak pomalu. Když po mně několikrát loupl pohledem, ozval se ostře.
,,Nesnáším, když na mě někdo takhle zírá" Hned potom to ale změkčil úsměvem.
Zabočili jsme na štěrkovou cestu a Jungkook vypnul hudbu, takže jediným zvukem zůstalo křupání kamínků pod pneumatikami. Nejednou mi došlo, že jsme uprostřed pustiny. Zmocnila se mě nervozita. Byli jsme sami, doopravdy sami. Kolem žádná auta, žádné budovy nic.
,,Neboj, nepřivez jsem tě sem, abych tě tady zamordoval" Zažertoval Jungkook a já nadskočila. Asi netušil, že mám strach z úplně něčeho jiného než z toho, že by mě mohl zabít. Po dalším kilometru zastavil auto. Vykoukla jsem z okna, ale neviděla nic než stromy a trávu. Na louce rostly kytky a vítr byl příjemně vláhy. Bylo tu krásně a klid. Ale proč mě sem přivezl?
