IN CAPTURE OF ATTRACTION | j.jk

39

Moje myšlenky byli jako jeden kolotoč, neustále se vraceli k té jíž jméno jsem nedokázal víckrát vyslovit. Cítil jsem se naprosto prázdný, byli kolem mě tolik lidí, a já se přesto cítil sám, úplně opuštěny v temném tunelu ze kterého není cesta ven. Dny byli jako měsíce, měsíce jako roky, bojoval jsem sám ze sebou, pokaždé když si jí mé srdce vyžadovalo, utišil jsem ho a zahnal tyto pocity hluboko. Bylo to těžké, byl jsem ztracený sám v sobě, mé myšlenky bloudí neustále, a přesto že s tím vším bojují, vždy přijde okamžik kdy mě to celého pohltí. Jako právě teď.

V celém domě bylo naprosté ticho, a tma. Seděl jsem na chladné zemi v ložnici, v té tmě, a tichu jsem se ztrácel. Díval jsem se přes sebe, na bílou zeď která byla zdobena velkým rodinným obrazem. Připadal jsem si na té fotce jako cizí, má matka byla první ženou, která mi zabodla dýku do srdce. Odešla a nikdy se nevrátila, tak jsem se ptal sám sebe, možná jsem opravdu odkázaný žít na tomto světě sám.

Mým tělem projel zvláštní pocit, bodlo mě to až u mého srdce, můj otec měl poté svoji vlastní rodinu, ženu, syna, a já byl vždy stranou. Nepatřil jsem k nim. Nepatřil jsem nikam, patřil jsem své matce která mě však opustila.

Měl jsem všechno co si člověk muže přát, peníze, byznys, byl jsem šéfem nejznámější firmy v Soulu, vlastnil několik hotelu, domu, barů, jenže to všechno nestačilo, moje rodina se rozpadla před dětskými očima, nikdy jsem nebyl dostatečně šťastný. Vše bylo pouhé maskovaní.

Pak však přišla do mého života, v tu chvíli jsem na malinký moment pocítil znovu teplo. Teplo které se zdálo být větší než mé matky, bylo to tak silné, teď však znovu mé tělo pociťuje chlad. Přešli dny, týdny, měsíce, a já za tu dobu jsem neustále myslel jen na ni, to že jsem ji neviděl, mě doslova ničilo, tak jsem se uspokojoval myšlenkou že alespoň vím kde je, co děla, musel jsem, jenže tohle všechno vůbec neulehčovalo situaci.

Nemohl jsem nic dělat, bojoval jsem a bránil sám sobě. Dělal jsem však jenom to co si sama přála, bylo těžké se s tím smířit ale musel jsem. Nemohl jsem dopustit aby jí Desmond ublížil, a tak jí nechal na pokoji.  Mé hlava byla jako v jednom ohni, nedokázal jsem se zhluboka nadechnout, každý nádech se zdál být jako samotný jed.

Chtěl jsem na ní tak moc zapomenout, jenže to nešlo, neuměl jsem si sám pomoc. Nerozuměl jsem tomu, proč má maličkost tolik toužila po ní. Jenže ona necítila to samé.

Světlo mě udeřilo do oči, když se v místnosti rozvitilo, jenže to bylo moje poslední starost. Bez jediného pohybu či slova, jsem dal seděl na té chladné zemi, a díval se před sebe.

,,Tady jsi..." Zaslechl jsem známy hlas, a podíval se do tváře člověkovi kterému jsem jako jedinému dokázal věřit ve všem. Se zamračeným pohledem se posadil na tu studenou zem vedle mě. Cítil jsem na sobě jeho pohled.

,,Co tu děláš Namjoone?." Otázal jsem se dívajíc se stále na stejné místo jako předtím.

,,Hledal jsem tě všude chlape, dozvěděl jsem se něco co se ti líbit nebude." Řekl, odvrátil jsem svůj pohled a podíval se na něho, měl starostlivý a přitom vážný výraz.

,,Měl by ses posbírat, budeš muset." Dodal, a já byl tím víc zmatený, se zamračeným pohledem jsem ho pobídl ať mluví dál.

,,Desmond tě chce vidět hned teď, neřekl mi proč, ale mám pocit že to není nic dobrého, navíc cely den nemohu najít Lisu." Odvětil a já i hned zbystřil. O co mu jde tentokrát, co má ten kluk pořád v plánu, opravdu to skončím buď já sním nebo on semnou.

Zvedl jsem se z té chladné zemi, a chvíli tiše rozmýšlel, poté jsem si však zastrčil zpátky do kalhot svoji zbraň, kterou jsem položil na noční stolek.