IN CAPTURE OF ATTRACTION | j.jk

40

Jeho oči spočívali na mé maličkosti, nedokázala jsem číst to co si myslí, ale jeho tvář byla zaskočená, a přesto jsem zahledla v jeho očích malinkou jiskru, nejspíš nečekal že něco takového řeknu, ale musel to vědět, naposledy když jsme se viděli, jsem mu napovídala lež, a bylo to pro mě tak moc těžké, i když jsem to takhle chtěla sama, mé srdce bylo tolik zlomené, každý nádech bez něho mě bolel, pláč a smutek se stal mojí denní rutinou. Nečekala jsem že to bude tak těžké, poručit svému srdci.

I když jsem měla strach, a věděla že je to špatné, bylo to tak a on to musel vědět, přestože jsem věděla že je i ona pro něho důležitá, přestože jsem věděla že má city i pro ní, kdyby to bylo jinak nemuseli jsme takhle dopadnout, v tuhle chvíli jsem už ale neměla z ničeho strach, bylo mi jedno jestli si zvolí jí, byla jsem na tolik zlomena že jsem byla schopná příjmout všechno.

Přes to jsem se mu nedokázala dívat do oči, a proto také sklopila svojí hlavu znovu, stačil mi nenávistný pohled Lisy, která mi po celý ten čas jenom vyhrožovala, a snažila se abych byla na dně ještě víc, možná si to prostě opravdu nezasloužila.

Jenže bez něho jsem nedokázala už víckrát být, milovala jsem ho víc než jsem si sama dokázala představit, a měsíce bez něho byli trestem.

,,Toho opravdu tak miluješ?." Nadzvedl mi bradu ten kvůli komu jsem tady, ve tváři měl posměšný výraz, dívala jsem se mu do oči a zamračila se. Nerozuměla jsem proč tohle děla, proč ho tak nesnášel.

,,Nesahej na ní ty zmetku." Zařval na něho Jungkook, plameny mu šlehali z oči, a já věděla že byl vzteky bez sebe, ale nemohl nic dělat.

,,Stále čekám na tvojí volbu, být tebou...jak si slyšel city Elizabeth nezmění žádná situace..a tak nemůžeš o nic vlastně přijít, narozdíl od Lisy." Řekl mu, zatím co se mě stále díval do oči, ušklebil se když zahlédl mé uslzené oči.

,,Vždyť je to jasné...jen ti pobláznila hlavu, na tohle všechno můžeme ale spolu zapomenout." Přidala se k němu Lisa, a já se nezmohla na nic, než se alespoň naposledy podívat do jeho tváře, ani jednou neodvratil svůj pohled, poprvé v životě jsem v jeho očích zahlédla strach, a přesto všechnu lásku mé slzy stékají po tváři, nedokážu je dále držet.

Zavřela jsem oči, když namířil Desmond svoji zbraň na mě, a čekala svůj konec, moje srdce bilo jako o závod, a já se modlila ať to všechno už skončí.

,,Nedělej to! Vzdám se všeho firmy, hotelu, obchodu, vezmi si všechen ten majetek, jenom jí nech na živu." Zaslechla jsem jeho řev, ale oči měla stále zavřené, muselo to tak skončit, a já to věděla.

,,Prosím..nech jí na živu." Zopakoval ale tentokrat se strachem. Jenže jsem stále cítila chladnou zbraň kterou mi přiložil k hlavě, mé tělo se začalo třást pod náporem strachu, a několikrát jsem vzlykla.

Myslela jsem že můj nádech je poslední, když v tom jsem zaslechla hrubý hlas který nepatřil ani jednomu z nich.

,,Polož tu zbraň, a nech tu dívku na pokoji." Jeho hlas byl opravdu hrubý, a to mě donutilo otevřít oči. Mohla jsem tak zahlédnout staršího tmavovlasého muže, který měl ve tváři přísný výraz. Ale jeho oči..byli naprosto stejné jako Jungkooka.

,,Otče.." Zamumlal Desmond, zbraň položil, a se strachem se mu díval do očí, pohlédla jsem na Jungkooka, který sledoval snad každý pohyb svého otce, jako kdyby nevěděl co čekat, a byl zároveň zmatený.

,,Jaká drzost ti dává vyhrožovat svému bratrovi!?." Zařval hlasitě, a Desmondovi nejspíš od strachu vypadla z ruky zbraň na zem. Jeho otec vypadal opravdu přísný, a vyřazoval z něho respekt.

,,Kdyby si byl alespoň z poloviny takový jako on, nemusel bych se bát předat ti své obchody, jenže si nemožný." Dodal s opovrženým pohledem, nemohla jsem uvěřit tomu jak ze svým synem může takhle mluvit, nerozuměla jsem tomu, Jungkook přece říkal že s ním nemá vůbec dobrý vztah, nevěřil mu. Desmond poražené sklopil hlavu.

,,Jiange odveď Lisu domu." Poručil svému muži, který tak i hned učinil, ta mi stačila věnovat naposledy nenávistný pohled. Poté se podíval na mě, jeho přísný výraz najednou změknul, když mi pohlédl do oči, prohlédl si mě celou, a poté se podíval na Jungkooka, který ho v tichosti sledoval.

,,NamJoone odveď tu dívku do bezpečí." Poručil znovu, muž který stál za Jungkookem kývl na souhlas, a zamířil k mě, jeho jsem měla už cest poznat tenkrát na jeho narozeninovém večírku. Pomalu a jemně mě přidržel abych nespadlo, a já se s ním tedy vydala ven, naposledy jsem se podívala na Jungkooka který mi daroval malinký úsměv. Poté jsem se otočila a následovala NamJoona.

,,Bude v pořádku?." Otázala jsem se když mi zastavil před domem, musela jsem se zeptat.

,,Neboj se Elizabeth, i když s jeho otcem nemá dobrý vztah, je to pořád jeho syn." Odvětil a povzbudivě se pousmál.

,,Co teď bude?.." Zamumlala jsem a povzdechla jsi, co teď bude následovat, jak tohle skončí, jedno jsem ale věděla nechci být už bez něho. Podíval se mi do oči a poté sklopil hlavu, asi mi neměl k tomu co říct.

,,Vím co k tobě cítí...pro tohle..se tě dokázal pustit, jen aby ti neublížili, dnes..jsem poprvé viděl že si neví rady..měl strach a byl zoufalý." Odvětil mezitím co se díval před sebe.

,,Zničí to buď mně nebo jeho.." Zamumlala jsem, nečekala na žádnou odpověď, a pomalým krokem vystoupila z jeho auta, bolelo mě celé tělo, a má tvář pálila jako v jednom ohni. Odemkla jsem dveře, a byla rada když se nikdo doma nenacházel, maminka i teta odjeli k tetě do Busanu, opravdu bych nevěděla jak vysvětlovat mojí zbitou tvář.

Posadila jsem se na sedačku, a pořádně se nadechla, myslela jsem že můj život po dnešku skončí. Mé slzy znovu stékaly po tváři, co bude teď když se to dozvěděla, potřebovala jsem ho, nechtěla jsem Jo ztratit, mé srdce by to už znovu neuneslo.
Milovala jsem ho celou duší, čím víc jsem ho od sebe držela dál tím víc se dostával do mého srdce. Propukla jsem ve hlasitém pláči, přitiskla jsem si kolena k tělu, a vzlykala.

***

Probudilo mě jemné klepání na dveře, otevřela jsem své oči a promnula si je, ani nevím kdy jsem usnula. Podívala jsem se z okna a venku byla už tma, to jsem opravdu tak dlouho spala, pomyslela jsem si. Podívala jsem se do zrcadla, a sama sebe se polekala, vypadala jsem hrozně, zavázala jsem si vlasy do drdolu, a nechala to být, i hned poté jsem otevřela dveře, naskytl se mi pohled na muže pro kterého bych i zemřela.

Stál ve dveřích, a z lítostí na mě hleděl, jeho oči byli tak smutné, odvrátila jsem pohled, a ustoupila od dveří aby vešel dál.
Nespustil však ze mě ani na chvíli svůj zrak.

,,Jsi v pořádku?." Otázal se potiše, a já jen kývla na souhlas. Chtěla jsem mu toho tolik říct, ale najednou se má slova ztratila, a já nevěděla co mám vlastně říct.

,,Bože..měl jsem takový strach..." Zamumlal znovu, pevně mě sevřel v jeho náruči, jako kdyby se bál že se vypařím. Zavřela jsem své oči, a nadechla se jeho vůně, bože..tak mi chyběl.

,,Moc mě to mrzí..je to má chyba.." Opakoval dokola, jemně mi nadzvedl bradu a prohlédl si mojí poraněnou tvář, pak každé poraněné místečko jemně políbil.

,,Není to tvá chyba.." Odvětila jsem, naše tváře byli tak blízko, že jsem cítila jeho svěží dech. Díval se na mě takovou láskou, a něžností zároveň.

,,Jen...co teď s námi bude.."Zašeptala jsem, znovu se mi chtělo plakat.

,,Rozvedu se s Lisou.."

I když se zdálo že jsme si vždy našli k sobě cestu zpět, nebylo tomu tak. Jedna cesta nás od sebe oddělila daleko, a já věděla, že všechno tvé teplo je