IN CAPTURE OF ATTRACTION | j.jk

6

„Ty máš divné oči, jsou červené. Vážně kouříš marihuánu?." Vykulila jsem oči, měly jsme přestávku a já se s ním nacházela před budovou venku.

„Před práci..po práci zkus to někdy taky." Ušklebil se.

„Chceš ?." Nadzvedl obočí.

„Ne diky.." Zamumlala jsem.

Je to jeho věc, i když se takhle zdál být jiný byl vždy vysmátý. Ale tak on je dospělý a ví co dělá sám nejlíp.

„Když jsi to rozmyslíš stačí říct." Mykl ramenami a skenoval pohledem před náma skupinu holek které se dost hlasitě smáli. Byli přemalované jako nějaké coury.

„Neměli by jsme se dát do práce?." Řekla jsem, vzpamatoval se a pohled přesunul na mě.

„Dobře." Usmál se svojí ruku položil na mé stehno které pohladil. Pak jí znovu odtáhl a stoup jsi. Jsem vážně hloupá, jsou to jen nevinné doteky, nedělá to předci schválně.

Stoupla jsem si také a následovala ho. Díky bohu jsem už používala svojí linku za co jsem byla ráda, linky jsme měli hned vedle sebe což bylo fájn.

„Tak hodně štěstí." Zasmál se a sedl si za počítač.

Usmála jsem se a udělala totéž, nasadila jsem si sluchátka a dala se do práce. Dnes jsem například měla i ty drsné hovory které vzpomínal, ale člověk to musí hodit za hlavu. A nedělat si z toho nic, jinak se zblazní.

Zajímalo by mě v kolik dnes končíme, dnes byl den kdy jsme měli končit dřív. Proto jsem také vstala a došla k JungKookiemu. Trochu jsem mu nakoukla do obrazovky, a všimla si że čte emaily. Jakmile mě zpozoroval i hned email odkřížkoval, což se mi zdálo trochu divné jako kdyby se lekl snad.

„Promiň že tě obtěžuju, jen jsem se chtěla otázat v kolik končíme." Usmála jsem se.

„Uhm..kolem půl jedné." Usměv mi opětoval.

„Dobře, děkuji."

„Ale počkej." Vyhrkl.

„Ty tu prý máš zůstat aby sis nadělala víc hodin, a já jako tvůj zaučenec tu zůstanu taky." Dodal trochu nervorzně.

Trochu mi sklesla nálada, těšila jsem se domů za mamkou která dnes večer chtěla zajít do kina, ale co se dá dělat. Práce je prace.

„Řekl to šéf?." Nazvedla jsem obočí.

„Jo..jo..řekl." Zněl nervozně.

„Tak se jdi zeptat, když mi nevěříš." Mykl remanami a usmál se znovu nervozně.

„Ne věřím ti..ale nemusíš tu zůstavat, ja jen..cítim se pak proviněle za to že tu zůstavaš." Odvětila jsem popravdě.

„Nemůsiš se cítit provinile, mě to vůbec nevadí to mi věř Elizabeth." Usmíval se, určitě jsem se musela zčervenat snad i na prdeli když na mě mrkl.

Slovo perfektní neexistuje, a já se o tom přesvědčila. Motal mi hlavu, a já byla hloupě naivní. On se zdál být nejmilejší člověk kterého jsem poznala, omyl jak se říká nedej na první pohled.