Tlustá/Harry Styles

prolog

Ta odporná aura dokonalosti čouhala za každým rohem. Dusili mě svými znechucenými pohledy. S nepříjemným pocitem jsem pokračovala ve své cestě, při čemž jsem si stahovala lem mého trička dolů, jako bych tím snad mohla zakrýt více mého těla. Určitá část mě preferovala štiplavý zápach potu a intenzivní tělesný zápach před soudícími pohledy, které na mě lidé vrhali.

Ta drobná žena za stolem byla naprosto bezchybná, každá křivka jejího obličeje vypadala, jakoby byla navrhnuta na počítači. Přesně jak by chtěla každá dívka vypadat. Nutilo mě to chtít vzít klávesnici od počítače, kterou měla před sebou a omlátit jí ji o hlavu. Ale ti kteří jsou pěkní zůstanou pěkní a ti kteří jsou hnusní zůstanou hnusní. Pochybuji, že by jí malé škrábance od klávesnice nějak ublížily.

Vzhlédla ke mně s jedním z těch falešných úsměvů, které byste mohli prakticky odtrhnout, jak moc falešné jsou.
"Víte kolik schůzek týdně si budete přibližně moci dovolit?"
Zkousla jsem svůj spodní ret.
"Kolik by stály tři?"

Když jsem uslyšela tu cenu, chtíč toho jí ublížit se ještě znásobil. Proč platit tolik za něco, co pravděpodobně stejně nebude fungovat?

Každopádně, při vzpomínce na doktorovo poučení a přítelův nesouhlas, jsem se donutila věřit, že to dokážu. Seženu si klidně druhou práci, když budu muset. Cokoliv, aby se lidé kolem mě cítili příjemně. Cokoliv, abych je přiměla chtít se mnou trávit čas.

"Hotovo, všechno je naplánováno" řekla energickým hlasem a hodila po mně další nechutně falešný, přesto naprosto bezchybný úsměv "váš trenér vám bude přidělen během několika dní, pošleme vám zprávu a sám trenér se vám ozve emailem"
Po tom co jsem přikývla na znamení chápání jsem vyběhla tak rychle ven, že jsem na sebe byla pyšná. Vážně. Naposledy jsem běžela do obchodu, když jsem zjistila, že nám doma došly čokoládové tyčinky. Chudák prodavač nevěděl, že velryba jim vykoupí všechny sladkosti před tím, než se vrátí zpět do oceánu.
Jinými slovy, ta tlustá holka by vraždila pro nějaké nezdravé jídlo předtím, než se uvelebí na gauči a zapne si televizi.

Ale já se rozhodla změnit. Musela jsem. Kdyby ne, mohla bych ztratit všechno co mám a miluju. Nebyla jsem připravená zahodit zbytky mého starého života. A proto jsem se na ně upnula, protože kdybych to neudělala, utopila bych se. Byla to ta malá větev, vyčnívající z útesu a já jsem na ní visela.

Tak dlouho, že mě to začínalo ničit.