Tlustá/Harry Styles

4.

(varování: příběh začne být trošku citlivější. Začne být vidět, jak moc je Delilah nemocná. Jen chci varovat ty, kteří jsou na tyto věci háklivější)

NEJDE TO. Jeden den mám kilo pryč a druhý den je zase zpět. Dostávala jsem se někam a zároveň nikam. Moje duše se tříštila na malinkaté kousíčky. Harry mě nepřestával povzbuzovat a Justin se držel někde mezi tím. V jednu chvíli mě strhává dolů a v tu druhou mi říká, že ví, že to zvládnu.

Proč mi lžou?

Proč lžu já sobě?

Slepý muž by byl schopen vidět, jak tlustá jsem a hluchý muž by byl schopen slyšet, jak pod každým mým šlápnutím praská podlaha. Skoro tři týdny trénování. Harry sice říkal, že změny chtějí čas, ale ten mi docházel. Věděla jsem to, protože mě Justin víc urážel, než chválil. Je to jen otázka času, než se to semnou rozhodne úplně vzdát. A já ho nemůžu ztratit. Ne po sedmi letech. Musím to zvládnout. Potřebuju to zvládnout.

Začátkem druhého týdne s Harrym jsme viděli to kluka s nadváhou. Jeho změna byla udivující. To staré velké tričko, které nosil, bylo ještě větší, a dokonce měl nové kraťasy. Jeho obličej nebyl buclatý jako dřív. A už se nezastavoval v půlce běhu, protože byl unavený. Teď se zastavil jen jednou a to tehdy, když odcházel.

Měnil se-- proč já ne?

"Držíš se toho nutričního plánu?" zeptal se mě Harry ke konci toho týdne, když jsem se mu svěřila se svou frustrací ze sebe samotné.

Nerada jsem to přiznávala, ale ne tak úplně. Měla jsem se zbavit nezdravého jídla, ale žila jsem v domě, který je ho plný. Bylo to nesmírně těžké. Jít si do kuchyně udělat zdravé jídlo, a pak uvidět čokolády a sušenky a chipsy. Jedla jsem to co mi naplánoval. Ale jedla jsem víc, než bych měla.

Ale to by neměl být důvod, proč na mě není žádná změna. V práci jsem lidem pomáhala s jejich nákupními košíky. Místo výtahem, jsem do kanceláře chodila po schodech. Dokonce jsem obcházela celý obchod kvůli jedné věci, abych toho více nechodila.

Všechno to byly lži. Každé jedno slovo.

Co jsem všem udělala, že mi lžou?

Stála jsem, sledujíc můj odraz v zrcadle jen v kalhotkách a podprsence. Můj obličej byl moc vyžraný, ruce ochablé jak želé, břicho moc tučné, nohy moc silné, dokonce i chodidla byla moc široká. Kéž bych to všechno mohla prostě seškrábnout. Okamžitě se toho zbavit. Uříznout to tady a tady, zarýt hlouběji a uříznout ještě o trošku více. Je to nechutné. Jak mohou lidé odolat zvracení, když mě vidí?

Po těle mi stékaly malé potůčky krve. Proč ten tuk nejde pryč taky? Už jsem to nezvládala. Muselo to jít pryč. Muselo to jít pryč teď hned.

Slyšela jsem chrastit klíče, když Justin odemkl dveře od domu a vytahoval je ze zámku. Měla bych se bát že mě uvidí v tomhle výstavu. Místo toho jsem otupěle sáhla po mém oblečení a utekla do koupelny. Mokrým hadrem jsem otírala krev a myslela jen na to, že jsem nic necítila. Nic kromě nenávisti k mě samotné.

Nebrečela jsem, netřásla jsem se-- prostě jsem se utírala.

***
Harry nebyl hloupý. Všiml si mé odtažité nálady hned jak jsem k němu v parku přišla. Teď máme místo, kde se potkáváme. Přímo pod dubem u piknikového stolu, kde jsme odpočívali po zkracovačkách. Kde mi dal dárek od Desiree. To bylo před dvěma týdny, a i přesto to je jako věčnost a včerejšek zároveň. Daleko a přitom přímo na dosah. Zvláštní, ale běžná kombinace.