Tlustá/Harry Styles

7.

Probudila jsem se, abych zjistila, že místo vedle mě je prázdné. Protáhla jsem se a vstala z postele. Periferním viděním jsem mohla vidět zvadlé růže na nočním stolku, které mi dal Justin k narozeninám. Bylo na čase je vyhodit. Stejně už nezačnou znovu kvést. V určitém smyslu jsem s něma soucítila. Možná to je tím důvodem proč jsem nakonec nebyla schopna je hodit do koše.

V kuchyni na mě nečekal žádný vzkaz, žádné květiny, ani čokoláda nebo plyšové zvířátko. Žádný pěkný náramek, třpytící se náhrdelník či zásnubní prsten. Ten stůl byl naprosto prázdný, až na skvrnu od vína. Jednou v noci, když jsem seděla v kuchyni s lahví vína, Justina to naštvalo tak moc, že do ní praštil, a málem odhodil i samotný stůl. Od té doby se tam ta skvrna nachází.

Po včerejším důvěrném rozhovoru s Harrym byla atmosféra v domě úplně jiná. Jakoby by bylo vydýcháno a potřebovalo se vyvětrat. Při každém kroku jste mohli cítit, jak se začínáte pomalu dusit. Můj mozek byl rozdělen na dvě části; ta první, chtějící, abych někomu řekla vše, co mi Justin kdy udělal a ta druhá, která se topí v hladu a paranoie.

Jako na povel, mé břicho zakručelo. Otočila jsem se a odešla z kuchyně.

Nedělní ráno. V neděli Justin neměl hodiny, ani nebyl na brigádě. Vzala jsem svůj mobil a přehazovala si ho v rukách tam a zpět. Bude naštvaný, když mu zavolám. Mohl by být uprostřed něčeho důležitého. Neměla bych vyrušovat.

Když jsem vyšla ze sprchy a převlékla se, slyšela jsem, že televize v obýváku byla zapnutá. Navíc byly Justinovi klíče v ložnici na komodě. Projela jsem si rukou vlasy, oblékla si tričko s dlouhými rukávy a šla jsem do obýváku, předvádějíc svůj nejlepší úsměv.

Nezeptal jsem se ho kde byl. Nezeptal a jsem se ho ani jestli nezapomněl na naše výročí. Nechtěla jsem ho nijak rozrušit a naštvat.

"Čau" řekl "vyspala ses dobře?"

Ne. Už víc jak měsíc.

"Samozřejmě" sedla jsem si vedle něj, udržujíc si menší odstup, kdyby mě náhodou nechtěl poblíž. "Co ty?"

Pokrčil rameny a přepnul kanál. "Celkem v pohodě"

Polkla jsem, sledujíc obrazovku televize místo něho "myslím, že dneska dávají fotbal. Budeme se dívat?"

"Začíná až ve tři" řekl "a už jsem se domluvil s kámoši, půjdeme se dívat do baru" podíval se na mě a alespoň se pokusil o falešný úsměv. "Možná příští týden?"

"Dobře"

Položil ruku na mé stehno a lehce ho zmáčknul. S rostoucím napětím mezi námi jsem cítila, jak se stěny kolem nás přibližují. Proto jsem se omluvila a odešla do ložnice, kde jsem se posadila na okraj postele. Vůbec mě nepřekvapovalo, že si nevzpomněl na naše výročí. Ani bych se nedivila, kdyby nevěděl, že je to osm let.

Podívala jsem se na svůj mobil, ležící na nočním stolku. Proč jsem měla najednou potřebu zavolat Harrymu? Řekl, že mám volat když se mi něco stane nebo se budu bát. Ani jedna z těchto věcí se ale nestala. Zvedá se mi žaludek z toho jak panikařím, nebo mám jen hlad? Oboje mě nutilo cítit se slabě, jako kdybych umírala. Jediná věc, která mě děsila, byla přesně tohle. Myšlenky o smrti se v mé hlavě objevovaly čím dál více. Proč? Neměla jsem sebevražedné sklony. Neměla jsem deprese, ani žádnou jinou život-ohrožující mentální nemoc. Jen jsem se utápěla v sebelítosti.

"Řekl jsem ti, že neodoláš"

Málem jsem vyskočila z kůže a mobil mi spadl na zem, jak moc jsem se lekla. Ani jsem Justina neslyšela přijít do místnosti, ale byl tam, zírajíc přes mé rameno. Instinktivně jsem se postavila a začala couvat, dokud jsem nenarazila do nočního stolku. Nebylo kam jít, nebylo kam se schovat. Bohužel jsem přemýšlela o zavolání o pomoc příliš dlouho.