Tlustá/Harry Styles

6.

V noci jsme s Justinem měli další hádku. Poslední dobou se objevují čím dál častěji, v podstatě každý den. Každý večer usínám se strachem z dalšího dne plného křičení. Dokonce mám i paranoidní sny, ve kterých mě Justin škrtí.

Minulý večer mi řekl, že je naštvaný, protože kvůli mě nemůže v klidu žít. Nemusel to říkat- už jsem to dávno věděla. Nerad se semnou ukazoval na veřejnosti. Nechtěl, aby ostatní viděli takového trapáka a chodící zklamání. Naprosto jsem to chápala. Je až smutné, jak moc.

Málem jsem ani nepřišla na oběd s Harrym jak jsem slíbila, ale musela jsem pokračovat ve své menší hře, takže jsem nakonec šla. Musel pochopit, že nevyhraje. Důvod celé hry byl tedy jednoduchý: vyhnout se ponížení. Hraj, a později se z tebe stane vítěz. Přestane hned jak si uvědomí, že proti mně nemá šanci. Nebude mít žádný další důvod, aby pokračoval ve svém plánu.

Den předem mi zavolal s tím kdy a kde se potkáme, a taky se chtěl ujistit, že jsem si to nerozmyslela. Po krátkém rozhovoru jsem musela zavěsit, protože se vrátil Justin a podle jeho kroků jsem poznala, že byl opět naštvaný. Nechtěla jsem mu dát žádný důvod, aby byl ještě víc.

***
Harryho auto zaparkovalo u kavárny chvíli po mně. Vystoupil se slunečními brýlemi na očích a prohrábnul si vlasy. Olízl si rty a zdál se celkem naštvaný. Že už by snad konečně pochopil, že ho nenechám vyhrát?

Váhavě jsem vystoupila a vydala se za ním. Usmál se na mě, ale bylo to jiné než obvykle. Odměřený. Byl falešný, ale jinak než obvykle. Snažil se mě oklamat, abych si myslela, že je šťastný. Abych si myslela že mu na mě záleží. V hraní byl lepší než kdy dřív.

Otevřel mi dveře od kavárny a byl ticho dokud nepřišla servírka, aby nás odvedla ke stolu. Nebylo moc plno. Pravděpodobně proto, že bylo teprve něco málo po dvanácté. Nicméně to netrvalo dlouho a kolem nás se to stejně začalo zaplňovat.

Harry si skousával vnitřní stranu tváře, zatímco si prohlížel menu. Vůbec mu nebylo podobné, aby takhle mlčel.

"Dneska jsi fakt veselý" sarkasticky jsem zabručela.

Povzdechl si. "Promiň. Je to tak vidět?"

"Asi tak jako že nebe je modré"

Zachechtal se, opírajíc se o židli. V jeho očích se zračil divný pohled, který jsem na něm ještě nikdy neviděla. Znova se narovnal a hrál si s prstenem na jeho prostředníčku. Vypadal zastarale. "Když mi bylo 12, můj děda mi dal na smrtelné posteli tenhle prstýnek. Říkal, že když ho ztratím, tak se vrátí a bude mě strašit" pousmál se při vzpomínce na to.

"Asi to byl hodný člověk" škádlila jsem ho.

"To byl. Aspoň z určitého úhlu pohledu. Byl celkem pesimista a v určitých věcech celkem sobecký. Divím se, že mi s tímhle věřil"

Chvíli jsem na něho zírala, a pak zaklonila hlavu. "Je tohle nějaký další žvást, kterým se snažíš získat mou důvěru?"

"To se s tebou nemůžu bavit o svém životě?" nadzdvihl obočí "nemusíš mi věřit, abychom se mohli bavit"

Nerada přiznávám, že jsem se v tu chvíli cítila lehce hloupě. Jen se snažil vést konverzaci a já byla přesvědčena, že se mě snaží manipulovat. Někomu se otevřít je skvělý způsob, jak si získat jejich důvěru. Ale taky pěkně hloupý. Dáš jim něco, co proti tobě můžou použít. Přesně proto o mě v podstatě nic neví.

"Promiň" řekla jsem tiše.

I přes jeho smutný pohled se usmál. "V pohodě. Jsi paranoidní. Chápu to"