Tlustá/Harry Styles

10.

MAMKA UDĚLALA BROWNIES. Když jsem byla malá, tak jsme je vždy pekli spolu, ale teď se na ně můžu stěží podívat. Táta snědl ten kousek dortu a já to využila jako výmluvu, abych nemusela jíst brownies. Měla jsem dort už předtím a snažila jsem se nejíst tolik nezdravého jídla.

V poslední době se pro mě lži stávaly v podstatě samozřejmostí. Cítila jsem je na jazyku ještě dřív, než se stihly zformulovat. Cítila jsem se kvůli tomu příšerně. Mamka byla skvělá žena a táta by pro mě udělal první poslední; ani jeden si takové zacházení nezasloužili. Vychovali mě dobře, ale nějak jsem prostě sešla z cesty. Proč jsem to udělala? Vychovali mě správně.

Ale nebyla jsem jediná, kdo lhal. Mamka mi lhala, když mi řekla, že vypadám skvěle. Táta lhal, když mi řekl, že jsem každým dnem krásnější. Ale rodiče lhát musí, ne? Podporovat jejich děti a zvyšovat jim sebevědomí. Nicméně já jsem jejich lži prokoukla. Tentokrát mě neoblafli.

Cítila jsme se divně. Kručelo mi v břiše a bolela mě hlava. Nemohla jsem se ani dívat na televizi, protože to zintenzivňovalo tepání v mé hlavě. Celá místnost se točila. Zavřela jsem oči a chvíli je tak nechala, než jsem je zas otevřela. Všechno bylo normální. Všechno bylo v pohodě.

Kromě mě.

Ten divný pocit se vracel znova a znova a byl vytrvalý v tom, aby mě donutil cítit se nejnepříjemněji jak jen to šlo.

O chvíli později jsme měli večeři. Mamka se mě zeptala jak se mi vede a snažila se vyhnout tématu o rozchodu. Řekla jsem jí, že jsem si najala osobního trenéra. Táta vypadal celkem podezřívavě. Zeptal se mě jestli je to muž a následně se vyptával, jestli si myslím, že je hezký. Mamka do něj strčila loktem. Pokrčila jsem rameny. Harry byl beze sporu hezký, ale nerada jsem to přiznávala. Justin mě právě opustil. Měla bych ještě brečet, ne myslet na dolíčky a zářivé oči dalšího kluka.

Sakra, zrovna jsem to dělala.

"Je ten tvůj trenér...slušný?" zeptal se taťka.

Přikývla jsem. "Jo. Harry je fakt hodnej"

"Fakt hodnej?"

"Jo"

Mamka se usmála. "Někdy se s ním musím potkat a poděkovat mu, že se o tebe stará"

"Je to jeho práce" připomněla jsem ji.

"Hlavně sněz ty špagety"

Složila jsme ruce do klína. Mamka věděla, že špagety jsou moje nejoblíbenější jídlo, samozřejmě že je udělala. Vonělo to úžasně, ale pokaždé jsem se na ten talíř podívala, zvedal se mi žaludek. Tyhle špagety by mě nafoukly jako balón. Nemohla jsem to riskovat. Ne po tom, co jsem dosáhla tohoto malého úspěchu.

Kolik Harry říkal? 20 kilo?

To ale ještě nebylo dost. Pořád jsem mohla vidět všechen ten tuk, který roztahoval látku mého oblečení.  Pořád jsem cítila, jak mě ta váha zpomalovala při chůzi. Už jsem to nemohla vydržet. Existuje vůbec něco, čím by se to dalo urychlit? Strašně ráda bych si dala ty špagety. Strašně ráda bych s tím talířem hodila o zeď. Nemohla jsem se rozhodnout co je lepší. Nekončící bitva. Nikdy nejsem schopná říct, jestli vyhrávám, a nebo prohrávám. A co je co? Je hladovění výhra, protože jsem díky tomu zhubla? Je hladovění prohra, protože kvůli tomu chci jíst ještě víc? Myslím, že je to výhra. Aspoň malá výhra, když už nic. Čím víc kilo zmizí, tím líp.

"Jsi v pořádku, zlato?" vyptávala se mamka a sledovala mě tím mateřským pohledem. Tím pohledem, který ti dává jasně najevo, že být tajnůstkář ti neprojde. Ne na dlouho.