Tlustá/Harry Styles

12.

HARRYHO POHLED

ČTYŘI DLOUHÉ DNY. Do nemocnice a z nemocnice, tam a zpátky, s málo nebo vůbec žádným spánkem. Vteřiny ubíhaly a stávaly se z nich minuty a z nich se zase stávaly nekonečně dlouhé hodiny. Byla vzhůru; nebyla vzhůru. Viděl jsem ji; neviděl jsem ji. Potřebovala odpočinek; potřebovala společnost. Ty čtyři dny mi začaly připadat jako čtyři roky.

Takhle jsem si setkání s Delily rodiči nepředstavoval. Nepředstavoval jsem si ani, že se zrovna takhle sblížím s jejím bratrem. Hodiny jsem trčel v čekárně a stěží potlačoval potřebuju se najíst. Všichni jsme se oni báli. Doktor říkal, že pořád nejedla. Nebude trvat dlouho a budou ji do toho muset začít nutit, a to nebyl způsob, jakým se Delilah uzdraví.

Z jejího otce šel strach, ale byl jsem si jistý, že to byl jen zástěrka. Viděl jsem, jak své ženě něžně šeptá do ucha a ukazuje náklonnost ke svému synovi. Nebyl to zlý člověk. Měl jsem pocit, že ta zástěrka byla určena jen mě, což bylo pochopitelné. Zajímalo by mě, jestli věděli o tom, jakým týráním si Delilah prošla. Ale pochybuju, to už by byl Justin pravděpodobně 2 metry pod zemí.

Ten čtvrtý den zrovna spala, když jsem za ní přišel. Seděl jsme v křesle vedle její postele a sledoval její životní funkce. Krevní tlak měla kvůli podvýživě hrozně nízko, nemohl jsem od toho odtrhnout oči. Část mě si dávala celou tuto situaci za vinu. Byl jsem její trenér. Měl jsem na ní dávat větší pozor. Měl jsem se ujistit, že jí.

Ta druhá část mě ale věděla, že jsem s tím nemohl nic udělat. Nemůžete někomu nacpat jídlo až do krku.

Když jsem odcházel z pokoje, před dveřmi stál doktor. Pokývl jsem na něj a chtěl odejít, ale chytl mě za paži. Neocv jeho očích mi říkalo, že to nevypadá dobře.

"Omlouvám se, že zdržuju, ale mám na vás pár otázek. Jste její osobní trenér, že?"

Zamračil jsem se. "Ano"

"Delilah poslední dobou...říkala různé věci. O nějakých lidech, kteří se jí smáli a chtěla, abychom je vyhodili. Teď jsem se ptal její rodiny, jestli o tom něco neví, ale-"

"Dvakrát" řekl jsem a prohrábl si rukou vlasy. "Když jsme byli v pondělí v parku, říkala něco u nějaké skupince lidí, kteří se jí smáli, ale nikoho jsem neviděl. A v úterý, před tím, než omdlela, tak chtěla, abych je donutil přestat" zavrtěl jsem zmateně hlavou "co se děje? Má Delilah.. schizofrenii nebo něco takového?"

Doktor se upřímně usmál. "Ne. Nemyslím si, že je to až tak vážně. Podívejte, Delilah je těžce podvyživená. Zřídka může podvýživa vyvolat i halucinace. Ty bolesti hlavy v tom také sehrály svou roli.  Nicméně.." skousl si spodní ret a přikývl si pro sebe. "Myslím si, že je paranoidní, což by mohlo být jedním ze spouštěčů halucinací. Ale nejsem odborník, takže doporučuji sehnat Delile psychologa"

Promnul jsem si spánky. "Tohle jsem se jí snažil říct, ale úplně mě ignorovala. Nechtěl jsem ji do toho tlačit a naštvat ji"

"Nemůžete někomu pomoct, pokud to oni sami nechtějí" poznamenal "obávám se ale, že jestli se Delile brzy nedostane pomoci, její stav se zhorší"

Poplácal mě po rameni a vešel do Delily pokoje, nechávajíc mě na pospas zmateným myšlenkám. Přemýšlel jsem, zda bych neměl jít do čekárny a říct její rodině to, co mi právě doktor řekl. Ale nemyslím si, že bych to měl být zrovna já, od koho to uslyší.

Zkrátka jsem doufal, že jim to doktor řekne. A to brzy.

***
Nathan přišel a sedl si vedle mě hned po tom, co se vrátil od Delily. Mlčel a jen si třel obličej. První dny se hodně vinil a říkal, že měl zůstat, dokud jsme nevešli do toho divadla. Jeho otec mu stále opakoval, že by nemohl udělat o nic víc, než jsem udělal já a bylo celkem uklidňující vědět, že mě z toho, co se stalo, nikdo z nich neviní.