Tlustá/Harry Styles

14.

NAT TAM STÁL, CELÝ ZTUHLÝ. Zdálo se, že ho ta hadička děsí víc než mě. Sledovala jsem, jak zatíná a uvolňuje pěst a jak mu škube čelist, když doktor vysvětloval, proč přišel. Ani jednoho jsem neslyšela. Měla jsem úplně zauzlované břicho, ale né z hladu, který jsem měla údajně cítit.

Na týlu se mi tvořila bolest hlavy a vystřelovala až za oči. Křečovitě jsem zavřela oči, protože světlo bylo najednou příliš jasné . Když jsem je znova otevřela, Nat stál přede mnou a snažil se doktorovi zabránit, aby se ke mně přiblížil. Donutila jsem se posadit, abych se mohla podívat na mámu. Očividně tohle celé začala. Zvládla by to i sledovat?

Byla tam, ale nemyslím si, že proto, aby to sledovala. Rukou si zakrývala ústa a oči měla celé červené. Pořád vrtěla hlavou, a když se na ní Nat snažil mluvit, odvrátila pohled. Když už se podívala zpět, pohled se jí vždy stočil ke mně. Doufajíc, že promluvím. Skončila bych to a udělala správnou věc.

Bylo by to ale opravdu správně?

Nedokázala jsem pochopit, co se právě dělo. Jediné co jsem chtěla bylo, aby Nat znova udělal ten jeho trik. Chtěla jsem, aby mě rozesmál. Nechtěla jsem tohle, ať to bylo cokoliv. Tihle lidé se mi snažili říkat, co pro mě je a není správné. Kdo jim na to dál právo?

Konečně jsem byla schopna rozpoznat, co Nat říkal a o čem se všichni hádali. Přála jsem si ale, aby tomu tak nebylo, přála jsem si, abych byla hluchá a neslyšela vůbec nic. Mohla bych sama zapříčinit, abych omdlela? To by mi dalo nějaký čas. Obávám se ale, že ne. A jestli ano, tak jsem neměla nejmenší ponětí, jak to udělat. Navíc už jsem všechny vystrašila až až, ne? Začala jsem pociťovat nevolnost. Co se to zase dělo?

"Mami tohle jí nemůžeš udělat!" zařval Nat.

Aha, ta Delilah-hladoví debata. Nehladověla jsem. Abyste hladověli, musíte mít hlad.

Mamky kalich trpělivosti přetekl. Dupla nohou. "Nathane myslíš si, že tohle chci? Jediný co chci je, aby si vybrala tu polívku! Bojím se o ní, Nathane! Jen ji chci mít doma" nekontrolovatelně brečela.

Nat si projel rukama jeho krátké hnědé vlasy. "Co když ona to nechce? Víš jak neodbytná je v tom, že nemá hlad"

"Tak to mi pak nedává jinou možnost. Myslím na její zdraví, ať už tomu věří, nebo ne"

Táta vešel do pokoje a jednou rukou objal mámu. Otřela si obličej do jeho ramena, při čemž se celá třásla. Táta mě sledoval. Nathan mě sledoval. Doktor a sestra mě sledovali. Nemám ráda, když se musím rozhodovat.

Nat se ke mně naklonil, oči měl vytřeštěné a na čele se mu tvořily kapky potu. "D, poslouchej mě, dobře? Musíš si vybrat tu polívku. Pokud ne, přivážou tě k posteli a strčí do tebe tu pitomou hadičku. Vím, že to nechceš. Vím, že víš, že to taky nechceme. Tak...prosím, Delilo. Je to jen polívka "

Otřela jsem si řeči, křečovitě zavřela oči a zavrtěla hlavou. "Nechci to. Nic nechci. Jsem v pohodě, jsem v pohodě"

Nat mi vzal ruku a pevné ji stiskl. "Prosím, Delilo. Prosím tě. Klidně ti to pomůžu sníst, až odejdou. Co?"

Zavrtěla jsem hlavou, tentokrát ale víc důrazně. "Jsem v pohodě!" zařvala jsem, neúmyslně. Nechtěla jsem zařvat, ale nikdo z nich mi nerozuměl. "Nechci to a nepotřebuju to"

Táta něco řekl doktorovi, na což on přikývl. Nemohla jsem se na to soustředit příliš dlouho. Tepání v hlavě bylo čím dál intenzivnější. Zaryla jsem si nehty do lebky, snažíc se to otupit. Nebo to aspoň zmírnit. Musela jsem s tím něco udělat. Pořád to tepalo a tepalo a tepalo.