Tlustá/Harry Styles

15.

HLEDĚLA JSEM NA UVADAJÍCÍ RŮŽE. Seděla jsem na okenním parapetu a byla jako v tranzu. Prsty jsem obemkla dolní část kytice a přičichla si k ní. Růže pořád krásně voněly, což mě donutilo se usmát. Dotkla jsem se lístku, který byl ještě stále měkký, a přemýšlela, co s nimy udělám. Nikdy jsem je nedala do vody. Bylo by zbytečné zachraňovat květiny před uhynutím z dávno uhynulého vztahu.

Nadechla jsem se, vstala a bez jediného zaváhání je hodila do koše. Žádný důvod k tomu být sentimentální. Jsou to jen kytky.

Otočila jsem se za dveřmi, které zrovna zavrzaly a uviděla mámu. Na tváři měla lehký úsměv a ruce měla skřížené na hrudi. Skoro jsem se cítila, jako bych měla narozeniny. Když jsem byla malá, vždycky mě takhle probouzela, akorát se snídaní v ruce a slibem, že odpoledne dostanu dort. Její úsměv byl vždycky tak jemný a upřímný. Kdybych ještě chvíli takhle vzpomínala, jisto jistě bych se rozbrečela.

"Propouštěcí papíry jsou vyplněný" řekla tiše.

Obmotala jsem kolem ní své ruce a pouze vdechovala její levandulovou vůni. Jak se někdo může cítit, že je příliš starý, aby objal svou mámu? Je v podstatě můj strážný anděl. Nechtěla jsem ji pustit. Být v jejím objetí mi dodávalo pocit klidu a bezpečí, nechtěla jsem riskovat, že bych to znova ztratila.

Odtáhla se a políbila mě na čelo. "Pojďme domů" řekla a objala mě kolem pasu.

***
"Lžeš"

"Myslím to vážně, Harry"

"Tak určitě"

"Říkám pravdu!"

"Delilo, mám čich na to, když někdo lže"

"Nelžu, Harry"

"Takže mi chceš říct, že jsi opravdu objala tučňáka?" dokázala jsem si živě představit jeho vytřeštěné oči a cítila jsem jeho zmatenost i přes ten telefon.

"Přesně o to se tu snažím"

"Jak? Jak je vůbec možný, že jsem nebyl pozvaný?"

Zasmála jsem se. "Můj třídní výlet v deváté třídě. Šli jsme do zoo a shodou okolností měli nově otevřenou výstavu tučňáků. Mohl ses mezi nimi procházet a krmit je a jeden z nich mě pořád sledoval. Tak jsem se zeptala paní co tam byla jestli ho můžu obejmout a ona řekla, že ano. Abych pravdu řekla, myslím, že si to ten tučňák užil víc než já"

Harry se na chvíli odmlčel a pak řekl "zeptám se ještě jednou: Proč jsem sakra nebyl pozvaný?"

"Protože jsem tě ještě ani neznala!" opáčila jsem.

"No, ale, sakra Delilo, proč ne"

"Asi Bůh nechtěl, abychom se v té době znali"

"Proklínám ho za to, že mě nenechal poznat tebe -a ty tučňáky- dřív. Vlastně ne. To je špatné. Beru to zpět. Myslíš, že mi odpustí?"

Povídali jsme si skoro půl hodiny. Včera jsem se vrátila z nemocnice někdy kolem večeře a šla rovnou do postele. A když jsem se ráno probudila, čekala na mě Harryho zpráva, ve které se ptal, jestli jsem se vrátila v pořádku. Tak jsem se na místo psaní dlouhé slohovky rozhodla mu raději zavolat. Za prvé to bylo mnohem jednodušší a za druhé jsem chtěla slyšet jeho hlas. I přestože jsem se cítila celkem na nic, jeho hlas mi zlepšil náladu.

Nevím jak jsme se dostali ke konverzaci o mazlení s divokými zvířaty, a abych byla upřímná, ani si nepamatuji, o čem jsme se bavili předtím. Mluvili jsme bez přestávky, jako bychom se neviděli několik let. Když nevěděl co říct, vždycky jsem něco řekla já, a naopak. Bylo to příjemné, mít nenucenou konverzaci.