Tlustá/Harry Styles

9.

"TATI? TO JSEM JÁ"

"Delilo! Konečně voláš. Trvalo ti to snad celou věčnost!"

Hrála jsem si s lemem mého trička. "Já vím. Promiň. Byla jsem... zaneprázdněná. Svým způsobem" nadechla jsem se. "Je mamka někde poblíž?"

Táta se znepokojivě zeptal. "Je všechno v pořádku, zlatíčko?"

Něco vás vždycky při konverzaci s rodiči nutí brečet. Když jsem se před chvílí připravovala na tuhle diskuzi, připadala jsem si dostatečně silná. Ani jednou se mi nezlomil hlas. Ale teď? Teď jsem měla problém mluvit přes ten knedlík v mém krku.

"Jo" zalhala jsem roztřepaným hlasem. "Já jen...musím s ní mluvit. S vámi oběma, ale..."

Chvíli byl ticho. "Mluvení o klucích je spíš pro mámu. Chápu. Ale jsi v pohodě, že jo?"

"Samozřejmě" ty lži nepřestávali sršet a bylo až děsivé, jak přirozeně zněly.

"Mandy" zařval dál od mikrofonu, ale očividně ne dostatečně. Odtáhla jsem mobil od ucha, dokud zas nezačal mluvit normálním hlasem. "To je Delilah"

"Myslela jsem, že jsi na nás zapomněla" prohodila vtipně.

Mrkala jsem, abych zahnala slzy a můj žaludek se stáhnul. Kdy jsem jim naposledy volala? Nebo je viděla? Nemohla jsem si vzpomenout. Byla jsem příšerná dcera. Příšerný člověk.

"Broučku?" zašeptala, čímž mě přivedla zpět do reality. "Copak se děje?"

Nadechla jsem se, a prostě to ze sebe vysypala. "Můžu přijít domů?"

"Co je to za otázku? Samozřejmě, že můžeš"

"Myslím...na dýl, než na návštěvu"

Tentokrát byla ticho ona. "Justin?"

Po tváři mi sjela slza, kterou jsem naštvaně setřela. Dokonce ani naštvanost nezabránila tomu, aby se můj hlas zlomil. "Jo"

"Přijedeš už dnes?"

"Jestli to nevadí"

"Delilo, nebuď hloupá. Budeme na tebe čekat, zlato"

Slyšela jsem její úsměv a projelo mnou teplo. "Milujeme tě"

"Taky vás miluju"

Když jsem zavěsila, sedla jsem si, projela si rukou vlasy a použila rukávy od mikiny, abych si otřela tváře. Pořád jsem si připomínala, že pláč je zbytečnost. Nikam se tím nedostanete, jen k dalším slzám. Překvapovalo mě, že jsem je v sobě ještě měla. Měla jsem pocit, jako bych mohla brečet do nekonečna.

pokračovat v pláči. Slzami se nikam nedostanete, jen k dalším slzám. Překvapilo mě, že jsem je v sobě ještě měla. Měla jsem pocit, že bych mohla plakat nekonečně dlouho.
let.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Harry tam stál a pozoroval mě. Rozhlédla jsem se po pokoji, po posteli ve které mě nechal spát, do rohu kde stál můj kufr, na židli na které jsem právě seděla a na okno po mé pravici. Už jsem mu několikrát poděkovala za jeho pomoc, ale žádné  "děkuji" nikdy nevyjádří, jak vděčná mu doopravdy jsem.

Odkašlal si. "Já..uhm.. já jsem dojedl ten dort. Dělá to ze mě špatného trenéra?"

Nemohla jsem si pomoct a trošku se usmála. "Toho nejhoršího"

Nadzvedl obočí. "Asi už tě nechci za klienta." Protočila jsme očima a on si sedl na kraj postele. "Nechal jsem ti kousek. Jen kdybys chtěla ochutnat"