Fénixův Měsíc: Chci volnost

-1-

„Jacku uteč!“ křiknul táta, král všech Fénixů s posledním dechem. Jeho oči ztratili život a já poznal, že už není mezi námi. Otočil jsem se na místě s brekem v očích, pokusil se vytáhnout sestru na nohy, která sotva dýchala a snažil se, i s ní utéct do lesů.
Moji dva tátové Max a Sebastian Jagani, nejstarší bratr Ben, druhý bratr Patrik zemřeli, když nás se sestrou chránili.
***
„Elis, prosím vstávej“ vzlykal jsem a prosil svojí starší sestřičku. „Jacku, dál už s tebou jít nemůžu, musíš jít sám“ začala vykašlávat krev, ale já byl neoblomný a prosil ji dál. „Elis, co je ti, proč semnou nemůžeš jít“. „Jacku, teď mě dobře poslouchej. Pamatuješ si na všechny příběhy, které nám tátové vyprávěli, že ano“. Jen jsem přikývnul a snažil se ji nepřerušovat. „Musíš jít do města a najít muže jménem Liam Grand. Najdi ho a řekni mu, že jsi syn Maxe a Sebastiana, on ti pomůže. Řekni mu, že náš kmen napadl Noah Ball, on bude vědět kdo to je. A taky, tuhle dýku ti chtěli tátové odkázat k osmnáctým narozeninám. Vím, že je ti teprve osm, ale nyní ji potřebuješ na svou ochranu. Vezmi ji a nos ji s hrdostí a pýchou. Prosím, dávej na sebe pozor“. Poslední větu řekla s tíhou a poté naposledy vydechla. „Elis…“, šťouchnul jsem do ní a nic. „Elis, probuď se“ zaklepal jsem ji na rameno. „Sestřičko prosím, nenechávej mě tady samotného“. Brečel jsem na plné obrátky asi další hodinu, než byli slyšet z okolí zvuky. Jen jsem popotáhnul, zvednul se na nohy, dýku schoval zezadu do kalhot a začal utíkat pryč.
Běžel jsem ani nevím jak dlouho, než jsem konečně doběhl do města. Byl jsem ještě malý, tudíž jsem neuměl lítat. Svoje malá křídla jsem na kraji lesa schoval a vydal se vstříc nebezpečí. Putoval jsem ulicemi a pozoroval zdejší lidi.
„Chlapče, ztratil si se?“ promluvila na mě postarší paní. Opět jsem popotáhnul. Když viděla v mých očích slzy, lehce mě chytla za ruku a usadili jsme se na lavičku opodál. „Jak se jmenuješ chlapče“. Optala se paní se zájmem a milým úsměvem. „Jsem Jack“ „Jacku, kdepak máš rodiče“. Položila otázku, na kterou jsem nechtěl odpovídat. „Už nejsou mezi námi“ opět jsem popotáhnul a snažil se nerozbrečet. „Promiňte, už musím jít, někoho hledám“. Vstal jsem a opět se někam vydal.
Dostal jsem se do nějaké uličky, kde byli docela mladí kluci. Nevypadali nebezpečně. Popotáhnul jsem a se strachem jsem přišel až k nim. „Promiňte“ pípnul jsem a tím na sebe upoutal jejich pozornost. Byli dvakrát vyšší než já. Bylo jich tu šest a všechny pohledy byli připíchnuté na mě. „Čí je to dítě?“ pověděl se zvláštním tónem nějaký kluk. „Copak mrně, ztratil si se?“ optal se mě kluk s červenými vlasy. Na to jsem jen zakýval hlavou na nesouhlas a čapl ho za nohavici. „Hej, jak se opovažuješ!“ křiknul po mě někdo a začal se i přibližovat. Obmotal jsem se kolem nohy a doufal, že mi nic neudělá. Rána nepřicházela a já se podíval, co se vlastně stalo. Červenovlasý kluk držel dotyčného pod krkem, aniž by na něj hleděl. „Tak proč jsi tady sám? Kde máš rodiče?“ stále mi věnoval svou pozornost a hnědovlasý kluk se snažil vykroutit ze sevření. „Rodiče mi zabili“ pověděl jsem upřímně a znovu popotáhnul. Opět všichni na mě upřeli svůj pohled a červenovlasý kluk povolil stisk. „Můžeš na chvíli?“ poťukal mu na rameno někdo z jeho přátel a na mě ukázal prst, abych chvilku vydržel.
Bavili se v kruhu a já to chtěl taky slyšet. Chtěl bych letět nad nimi a zjistit o čem si povídají, ale ještě mi to nejde.
Když si konečně dopovídali, všichni se naráz otočili a já sebou cuknul. „Jak se jmenuješ chlapče“ „Jsem Jack“, odpověděl jsem na otázku hnědovlasému klukovi, který se před tím zlobil. „Ahoj Jacku, já jsem Lucas“ poukázal na sebe červenovlasý kluk. „Tohle je Daniel, Levi, Jackson, Samuel a tohle je Sebastian“, poukázal na hnědovlasého kluka. Opět se mi nahrnuli slzy do očí a já začal brečet na novo. „Co to, proč brečíš?“ optal se někdo, ale přes uslzené oči jsem nic neviděl. „Můj tatínek se jmenoval Sebastian“ pověděl jsem pravdivě a obejmul Lucase, jelikož byl nejblíže. Únava mě dohnala a já po chvíli usnul v jeho náručí.

Jack

Lucas