Fénixův Měsíc: Chci volnost

-4-

„No tak chlapče, řekni mi své příjmení", zkoušel mě dál přesvědčovat. „Moje příjmení je Jagani a vaše" zarazil se a zmateně hleděl. „Jagani? Tvůj otec je Sebastian?" Proč tu každý zná mého otce. „Jaké je vaše příjmení". Zašklebil se až ďábelsky a klekl si na koleno přede mně. „Moje celé jméno zní Noah Ball". Pověděl a mě zamrazilo. To je on. Ten, který mi zabil rodinu i celý kmen. „V-v-v-vy jste..." „Ano chlapče" usmál se ještě děsivěji a já chtěl začít couvat. Chytl mě za kapuci, sundal batoh a zahodil ho někam pryč. „Hej! Pusťte ho!" křiknul podle hlasu Lucas. „Jste zrůda" pověděl jsem naštvaně a hleděl mu do jeho očí. „Ne Jacku, to tvoji rodiče, tvůj klan. Vlastně celý váš druh jste zrůdy". Vyvléknul jsem se mu ze sevření z bundy, kterou držel za kapuci, roztáhl svoje menší, avšak silná křídla a vytáhnul dýku zezadu z kalhot. „Tak je to on" prohodil Eduardo a taky se mírně usmál. „Zabil si mi rodiče, moje bratry i moji sestru!" rozeběhnul jsem se na něj. Párkrát uhnul a poté se mi ho konečně povedlo seknout do tváře. Rána nevypadala moc dobře, ale já pokračoval dál. Chytl mi zápěstí, převzal si dýku a zahodil ji někam za mě. „Zaplatíte za to" vrčel jsem na něj vzteky a snažil se vykroutit. Vzal mě do náruče a držel až příliš pevně. „Jacku! Vy svině pusťte ho!" křiknul Lucas a společně s jeho přáteli se začali být proti Eduardovi a jeho spol. Muž mě pevně zmačknul a já ztrácel dech. Temno před očima sílilo, až jsem přestal vnímat úplně.

Začal jsem se probouzet a kolem mě všude jen chlad. Zvednul jsem se do sedu a prohlídnul si místnost. Byla tmavá, chladná a v celé místnosti jen stará postel, na které jsem právě ležel.

Nevím, jak dlouho jsem spal, ale jistý jsem si byl tím, že mě unesl ten cizí muž.

Začali se otevírat dveře a v nich stál onen muž, který zabil mou rodinu. Vstal jsem z ošuntělé postele, na které jsem seděl a snažil se po něm skočit, ale měl jsem na nohou řetězy. „Co ode mě chcete" můj hlas zněl naštvaně. „Ještě se zlobíš? Já jsem na to už úplně zapomněl" pověděl velice klidně, jako kdyby o nic nešlo. „Chci od tebe poslušnost a možná tě nechám i volně chodit. Dnešním dnem jsi můj. Patříš mi a budeš mě poslouchat na slovo" „Nemůžete mě tu držet!" okřiknul jsem ho a z tašky, které jsem si do teď nevšiml vytáhnul divný proutek. „Vidíš tohle? To je bič. Jelikož si již porušil pravidlo, zasloužíš si trest". Rozmáchnul se a já náhle ucítil strašnou bolest. Já si dřepnul a začal brečet bolestí.

Vysvětlil mi všechna pravidla a já se snažil pozorně poslouchat, jelikož jeho první pravidlo znělo. „Nikdy se neopakuji dvakrát".

„Oh, a také ti oznamuji, že ode dneška budeš mít jiné jméno. Jaké to už je na tobě, ale nesmí to být tvoje, ani tvých rodičů. Jestli to bude zkratka, přezdívka je mi to putna". S tímto zavřel kovové dveře a já upadl do tmy, která mě tak dlouho doháněla.

Uběhlo už pár dní a já začal ztrácet pojem o čase. Nějaký jeho muž, jménem Kevin mě učí se zbraněmi. Jak na dálku, tak i na blízko. Nevím, co semnou plánují, ale ještě mě nesložili na lopatky, i přesto jak často dostávám tím zatraceným bičem. „Vtávej!" okřiknul mě Kevin a kopnul do mě. Já se s tíhou zvednul na všechny čtyři a po chvíli i na nohy. „Ruce nahoře, nohy mírně pokrčené a od sebe". Dnes na mě byl docela milý. Dělal jsem, co chtěl, ale přesto to bylo málo. Snažil jsem se dodržet jejich pravidla a doufal, že když budu dělat co chtějí, pustí mě.

Dostával jsem najíst jen jednou za den a pokud jsem neměl výcvik, byl jsem zavřený ve svém "pokoji".

Minuty ubíhali jako hodiny. Po nějakém čase jsem začal ztrácet pojem o čase úplně, a proto jsem si začal psát čárky na zeď za postel.