„Jacku uteč!" křiknul táta, král všech Fénixů s posledním dechem. Jeho oči ztratili život a já poznal, že už není mezi námi. Otočil jsem se na místě s brekem v očích, pokusil se vytáhnout sestru na nohy, která sotva dýchala a snažil se, i s ní utéct...
Netuším jak, ale za pár dní utekl celý rok a já budu končit s výukou. Zdejší Fénixové mě již přijali za budoucího krále, našel jsem si pár přátel, ale jako každý mladík, musím mít své kumpány. Moji dva nejlepší přátelé se jmenují Leon a Scott. Žijí zde odjakživa a učí se od malička, ale sedli jsme si hned první den.
Už jsem si znovu zvykl na své jméno a ani mi nevadí, že mě neoslovují mladý pane nebo tak.
„Postřeh!" zvolal Axel a já chytal vzduchem letící ostrou šavli. Vyskočil jsem, chytl ji a ihned začal šermovat s Axelem. V každém tréninku vyhrál, i když jsem tak tvrdě dřel. Dnes je můj poslední trénink, všechny testy už mám za sebou a všechny je prošel, poslední mi zbývá šermování a v něm dokázat, že mám na to být vůdcem.
Perfektně jsem se vyhýbal a zvládl mu dát čtyři zásahy, které mi hned s jistotou vrátil. Nyní kdo dá poslední zásah vyhrál. Už jsem přestával mít sílu, ale Axel vypadal spíše víc nabuzeně. „Jacku, doraž ho!" křiknul někdo z publika a já podle hlasu poznal Scotta. Nad tím jsem se jen pousmál, což ho pravděpodobně zaskočilo a já využil situace a udělal poslední a vítězný zásah.
Všichni začali jásat včetně mě. „Výborně Jacku, jsem na tebe hrdý". „Děkuju Axeli", plácli jsme si a začal se radovat se všemi, kteří k nám přiběhli.
„Jack. Jack. Jack" začali křičet moje jméno a já se nemohl přestat usmívat. Tohle je to štěstí, ten domov, který mi tak dlouho chyběl.
Přišel k nám náčelník kmene a zastavil se tak, aby všichni slyšeli. Zvládl jsem to. Dokázal jsem to. Udělal jsem všechny zkoušky. „Jacku Jagani" začal a já čekal celý natěšený, až to dopoví. „S lítosti ti oznamuji, že si nezvládl zkoušku" „Ale náčelníku, já vyhrál" na obhajobu jsem ihned řekl. Všichni začali přikyvovat. „Zkouška šermu si zvládl výborně, ale zkouška být vůdcem ne", s lítostným pohledem se otočil na patě a odešel.
„To nic Jacku", já se jen z hluboka nadechl a přijmul to. Už nebrečím, je to jako kdybych byl bez citů, ale dokázal se bavit i bez nich.
Velká sešlost se rozpustila a já se vydal ke svému stromu. Kluci mi dali čas, abych to trochu vstřebal.
Tak jsem to nezvládnul, přece se nic tak zlého nestalo. Mírně jsem popotáhnul a snažil se zahnat slzy. Kouknul jsem na své věci, na kterých ležela dýka od mého otce a v tom mě napadl skvělý nápad.
„Leone, Scotte, půjdu někoho navštívit", nasadil jsem si pořádně batoh a chtěl se s nimi správně rozloučit. „Jacku, nemůžeme jít s tebou? Ještě nikdy jsme nevytáhli paty z vesnice a svět tam venku vůbec neznáme". Pověděl Leon s nejistotou v hlase a Scott lehce přikývl. „Jasně, proč ne" radostně jsem pověděl. Aspoň nemusím jet sám. „Skočte si pro věci, zatím promluvím s Axelem". Sotva jsem dořekl větu, zbyl tu po nich jen prach.
„Axeli, chci se vrátit" „Ale mladý pane, ještě jste nesložil zkoušku" „Zvládl jsem všechny, až na jednu, celý rok jsem tvrdě dřel a zasloužím si volno". „No dobře, ale půjdu s vámi, řeknu Gusovi a vyrazíme" „Ne. Nemusíš nikomu říkat. Leon a Scott půjdou semnou, na nějakou dobu tam zůstanu, dlužím jim to". „Jste si jistý mladý pane?" na to už jsem jen přikývl, on se poklonil a já se vydal za mými přáteli na původní místo, kde jsme se rozdělili. Jen co jsem došel na místo, oni se přiřítili jako blesk i s batohy na zádech. „Můžeme?" optal jsem se s radostí, oni začali nadšeně kývat hlavou a vyrazili jsme na vlak. „Jo a ještě, skryjte si křídla". „Proč?" optali se oba na ráz. „Lidé tam venku nejsou zvyklí na někoho s křídly. A co hůř, mohli bychom zrovna narazit na lovce a už se nevrátit". „Dobře".
Vlakem jsme dvakrát přestoupili, což pro mě nebylo zase tak těžké, ale pro ty dva docela jo. Dokonce mi málem odjeli na další stanici a jednou snad i skoro nenastoupili.
Dorazili jsme do mířeného cíle. „Kluci, držte se blízko mě, někteří do sebe naráží" „Proč?" „Pokud vím, nemají k tomu důvod. Z velké pravděpodobnosti jsou paličatí, nebo se jim prostě nechce uhnout". Nad tím jsme se všichni lehce zasmáli a stihli dojít k určenému domu. „Tady to je?" optal se Scott s radostí. „Přesně tak". Zaťukal jsem na dveře celý nervózní a zároveň natěšený.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Leon
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
