Fénixův Měsíc: Chci volnost

-16-

Vypnul kameru a já se otočil čelem k Eduardovi. „Co se mnou uděláš“ řekl smrtelně vážně. „Jak už jsem řekl, potrestám tě podle toho, co si spáchal“. Otočil jsem se zpět k Johnatanovi a chytl ho tak, abych ho mohl znovu dostat na zem. Slétl jsem na zem, nejdřív jeho a až potom sebe. Kolem nás se ihned objevila spousta novinářů i kolemjdoucích. „Jste skutečně Fénix?“ „Co uděláte tomu chlapci?“ „Vyhlásíte nám válku?“ tyhle dotazy mě štvaly. „Skutečně vás deset let věznili?“ optala se mladá paní. „Ano, když mi bylo osm, zabili mi rodinu a já utekl. Měl jsem najít známého ve městě a tak jsem ho hledal, po nějaké době jsem ho skutečně našel, u něj jsem byl pár dní a měl jsem nastoupil do školy, tam jsem nedošel. Ten den mě unesl a hodně dlouho mě mučil, než jsem začal poslouchat“ „Jak jste se dostal ven“ „Díky muži, který byl přítel mého otce. Šel mě hledat do města, když zjistil že jsem utekl. Začal pracovat pro Noaha Balla po dobu deseti let. Když byla příležitost, zachránil mi život. Kevin byl můj zachránce a já mu to nikdy nezapomenu. Stejně tak Liamovi Grandovi a jeho synovi Lucasovi Grandovi“. Poklonil jsem na důkaz díků a chtěl opět odletět, ale něco mě zastavilo. Lidé stáli až moc blízko. „Můžete prosím ustoupit, nechtěl bych vám někomu ublížit“. Lehce jsem poprosil a oni skutečně ustoupili. Vzlétl jsem nad ně a zahleděl se. Mávali mi. Zamával jsem na zpět a odletěl zpět na střechu pro Eduarda. Když jsem přistál na střeše, už tam nebyl. Zůstali tu jen řetězy. Zmateně jsem jen hleděl a začal hledat, kudy odešel. Vzlétl jsem a začal kroužit kolem budovy. Našel jsem ho. Divně lezl, ale snažil se utéct a lidé dole ho sledovali s vyděšenými výrazy. „Eduardo, takhle se zabiješ“ levitoval jsem vedle něho. „Radši zemřu, než jít s tebou, bůh ví co mi uděláš!“ štěknul po mě na zpět a v tu chvíli se mu smekla ruka. Blížil se k zemi a já neměl na výběr, než mu letět na pomoc. Ještě že je ta budova tak vysoká, jinak už by nežil. Téměř nad zemí jsem ho chytl, schoval do křídel každou jeho část a spadl na zem. Díky kruté bolesti, kterou jsem pociťoval, jsem upadl do tmy.

Tma konečně pomalu mizí, ale ten smrad je hnusný. Začal jsem se probouzet v bílém pokoji, kde nikdo nebyl. Neříkejte mi, že jsem zase zavřený. To už nikdy. S velkou obtíží jsem si sednul a myslel, že umřu bolestí. Slzy mi tekly proudem. „Doktore!“ někdo zakřičel v místnosti. „Co se děje“ pověděl jsem slabě a viděl může středního věku s brýlemi na nose běžet k posteli. „Pane, nesmíte se hýbat. Musíte si lehnout“. „Ne, já musím jít, nemůžu tu být“. Začal jsem se vzpírat a chtěl odejít, ale on mě nenechal. „Jacku!“ opět někdo křiknul, tentokrát mé jméno. „Lucasi, co se děje“ když jsem uviděl jeho tvář, chtělo se mi brečet ještě víc. „Jacku, musíš si lehnout“. Přišel blíže a zkusil mě položit zpět. „Nejde to, bolí to. Co se stalo. Kde to jsem, kde je Eduardo. Proč tu vůbec jsem“. „Jacku, zachránil si Eduarda, když padal z budovy. Utrpěl si vážná zranění. Pokud se nevyléčíš, už nikdy nebudeš létat, musíš si lehnout a nechat doktory dělat co musí“. S příšernou bolestí jsem si lehl a nechal své slzy téct. „Pane Grande, odejděte, tohle nebude hezký pohled“. Žadonil jsem pohledem o pomoc, ale jen jsem zakýval hlavou, aby poslechl. Odešel někam pryč a já se připravoval na nejhorší. Začali mi z křídel sundávat obvazy, kterých jsem si do teď nevšiml. „Co přesně chcete udělat“ „Musíme vám dát do křídel tři jehly, aby se vám buňky v nich obnovili. Obávám se, že to bude neskutečná bolest a proto je mi to hrozně líto“. Vzal do ruky jehlu a chtěl začít. „Počkejte!“ zastavil jsem ho a on se hrozně polekal. „Musím začít co nejdřív“ pověděl. „Dejte mi něco, do čeho můžu kousnout, já se jinak začnu vzpírat“. Podal mi kus látky od sestry, dal jsem si to do pusy, chytl se rukama železné věci, co je na posteli a pokynul hlavou. „Začínáme“. Pověděl a začal na levém křídle. Ta bolest. Bylo to, jako kdyby vám jehlu dávali až do kosti. Neskutečně to bolelo. Tak hrozně se mi chtělo křičet, ale jako kdyby mi došel hlas. Jen slzy padali a já se pevně držel. „První máme“ zvolal a já myslel, že tohle nepřežiju. Vyndal jsem si látku z pusy a sebral od doktora jehlu. „Kam“, jen ukázal prstem, já si dal opět do pusy látku a píchnul si jehlu sám. Přes slzy jsem téměř nic neviděl, přesto jsem to musel udělat sám. Doktor podle pohledu nevěděl, co se děje, opět jen prstem ukázal a já si sám píchl poslední injekci do jednoho křídla. Svůj křik jsem opět polkl a své slzy nechal téct proudem. Látku jsem jen vyplivl, byla plná slin i slz. „Potřebuji nový“ doktor mi podal novou látku, kterou jsem si opět dal do úst a přešel na pravé křídlo. Píchnul jsem si první, pak druhou, s tak krutou bolestí jsem se ještě nesetkal. Opět jsem látku pustil z pusy a rozdýchával to. Stále jsem svůj pláč nedokázal zastavit a já už v ruce neudržel téměř nic. Hlava se mi točila o sto šest a místnost jakbysmet. „Už nemůžu“ pípnul jsem. „Musíte, zbývá poslední“ pověděl doktor a chystal se mi ji dát, ale já ho levým křídlem odhodil přes celou místnost. „Nemůžu. Nejde to“. Naštvaně jsem zvedl hlas a ihned si uvědomil, co právě udělal. „Promiňte“ omluvil jsem se a snažil se neomdlet. „Chyťte ho“ zvolal, zatímco se zvedal a v tom se rozrazili dveře. „To stačí“ zvolal Lucas a přešel ke mně. „Já mu to píchnu“ „Ne Lucasi, já tě prosím, už nemůžu“. „Neboj se“ pověděl s úsměvem a já jako kdybych roztál. Otočil se k doktorovi a přešel k němu. Něco mu pošeptal a ten přikývl. Lucas přešel k mé levé straně a doktor k mému pravému křídlu. „Myslel jsem, že mi to píchneš ty“. Zvolal jsem slabě, jakmile jsem viděl doktora, který se opět přibližuje s jehlou. „Věř mi“ pověděl a zahleděl se mi do očí. Jen jsem mírně přikývl a hleděl do jeho krásně malinových očí. „Všechno bude v pořádku“, pociťoval jsem prudkou bolest, chtěl jsem křičet, ale v tom mi Lucas přiložil své rty na ty mé a já ztratil půdu pod nohama. Moje srdce bilo opravdu rychle a moje mysl mi šrotovala na plné obrátky. Žádnou bolest jsem necítil. Necítil jsem vůbec nic, jen to, jak se do mých tváří hromadí krev. Lehce se odtáhnul a já na něj zaraženě a pravděpodobně i celý rudý jako rajče čučím. „Vidíš, zvládl si to“ zvolal s úsměvem a hlavou pokynul. Doktor se jen culil a žádné jehly již v ruce neměl. „Už je hotovo“ „Ano, zvládl jste to“. Díky bohu. Už je to za mnou, tohle už nikdy víc.