Fénixův Měsíc: Chci volnost

-18-

Dorazili jsme k budově, která byla označena jako nemocnice, ale byla jiná, než ve které jsem byl já. Vešli jsme, prošli asi třemi chodbami a zastavili se u dveří s číslem sedmnáct. „To je jeho pokoj“ pověděl lehčím šeptem a já na dveře hleděl, jako kdyby to byla cesta do nebe. Pomalu jsem otevřel, prošel malinkou chodbou a pomalu se podívat za roh. Byla zde jen jedna postel, na které někdo ležel, ale stále jsem nebyl dost blízko abych zjistil kdo to je. Udělal jsem pomalý krok vpřed a tam ležel. Můj otec. Ležel na té posteli a hleděl ven z okna. Vůbec si mě nevšiml, zatímco já neměl slov. Nemohl jsem se pohnout, ani nic vyslovit. Jediné co jsem dokázal bylo rozbrečet se. Tiše jsem popotáhnul a v tom se na mě otočil.

Pomalu se posadil a v tom jsem viděl, jak se mu zaleskli oči. „Jsi to opravdu ty“ zvolal klepavým hlasem a téměř spadlými slzami. Jen jsem přikývl a pomalu se došoural k němu. „Nemůžu tomu uvěřit“ objal mě a v tom jsme oba propukli pláč. Objetí jsem ihned napodobil a rozbrečel se úplně. „Ty žiješ“ pověděl jsem potichu chraplavým hlasem, jakmile se lehce odtáhnul. „Myslel jsem, že jsem sám, že už nemám rodinu“. Nechal jsem se pohladit po hlavě a nahned po tváři. „I kdybych zde teď nebyl, nikdy by si nebyl sám. My jsme vždy s tebou. Tady“ lehce mi položil dlaň na levé prso a já se nad tím pousmál. Spojil jsem naše dvě čela a nechal spadnout slzy, které se mi opět objevili v očích. „Dovol mi, abych ti představil mé dobré přátele. Tohle je Leon“. „Dobrý den, těší mě“ ihned přicupital a podal mému tátovi ruku. „Zdravím Leone“. „Tohle je Scott“, lehce jsem na něj poukázal, také přistoupil a podal ruku. „Dobrý den, rád vás poznávám“. „I já tebe Scotte“. Pousmáli se oba a i Scott lehce postoupil. „A tohle je Lucas“. Lehce jsem se začervenal. „Když jsem byl malý, hodně mi on a jeho otec pomohl, bez něho a jeho otce, bych tu teď nebyl“. „Dobrý den Pane“ zdvořile pozdravil a také podal ruku. Já se nad tím hodně pousmál. „Ahoj Lucasi, rád tě poznávám“. S úsměvem opět podal ruku. „Jacku, my počkáme venku“ pověděl Leon a už táhnul všechny ven. „Tak mi pověz o tom Lucasovi“ uculil se táta a trochu do mě ťuknul rukou. Já se zčervenal snad tak jako nikdy životě a snažil se nějak rozmluvit. „No víš, on, já“ začal jsem se lehce smát a on už přesně věděl. „V pořádku, jednou mi o tom řekneš. Teď mi vyprávěj, jaký si měl život“. Pověděl s otázkou v očích, ale sám dobře věděl, že to nebylo nic pěkného.

Vyprávěl jsem celý svůj život skoro dvě hodiny. Táta poslouchal úplně každé slovo, které jsem řekl, dokonce jsem během vyprávění různě máchal rukama, ani to mu nevadilo.

„Prožil si toho tolik a tolik strašných věcí a já ti nemohl nějak pomoct. Tolik mě mrzí, že sis to musel všechno prožít“. „Víš tati, dost jsem trpěl, to uznávám, ale získal jsem víc než jen strach, získal jsem i přátele, kterým na mě skutečně záleží a možná i víc než jen přátele. Už je beru jako rodinu. Liam byl pro mě jako otec, Lucas jako starší bratr, Leon a Scott jakbysmet. Kevin byl jako strýček, který se mě snažil zachránit. Kdybych si tím vším neprošel, nepoznal bych je a dokonce se i nezamiloval“. Konec jsem zašeptal, ale jsem si jist, podle jeho výrazu, že to slyšel. „Si statečnější, než jsem si dokázal představit“. „Kdy tě vlastně mohou pustit“ optal jsem se se zájmem a tajně doufal, aby to bylo brzy. „Doktor říkal, že jsem již zdravý, takže zítra mohu odejít“. „Tak to je super“ zvolal jsem a vstal z postele. „Ale až tě pustí, kam půjdeme“. Trochu jsem zesmutněl, jelikož já sám nemám kde bydlet. „Můžete zůstat u mě“ zvolal vcházející Lucas s úsměvem. „Určitě ti tam nebudeme překážet chlapče?“ optal se táta. „Určitě pane“, táta se nad tím zaculil a přikývl. Najednou něco začalo zvonit a všichni začali hledat zdroj zvuku. „Jo?“ pověděl Lucas do mobilu, který musel zvonit. „Teď nemůžu, jsem v nemocnici“. Já se automaticky podíval na Leona se Scottem a oba ukázali rukou gesto, kterým jsme si řekli že bude “řeknu ti to později“. „Co děláš před mým barákem“ zvolal již trochu mrzutěji. „Ne, nejsem s jinou dívkou, jsem v nemocnici, si hluchá?“ z telefonu najednou šlo slyšet divné pištění. „Fajn, počkej tam, za chvíli tam jsem“. Vložil mobil zpět do kapsy a smutně se na mě podíval. „Jacku promiň, já už budu muset jít. Budeš tu s tátou, nebo jdeš taky“. Optal se s menší pomocí v hlase. Kouknu na tátu a ten se usmívá od ucha k uchu. „Jen běž, zítra mě stejně pustí“. „Přijdu si pro tebe“ objal jsem ho a dal mu pusu na čelo. „Odpočívej“ „Jasně neboj, jen upaluj“. „Moc rádi jsme vás poznali“. Pověděl Leon, Scott i Lucas najednou a já se nebránil velkému smíchu. Stejně tak můj táta. „Zatím Diego“ „Dávej na sebe pozor Jacku“. Jen jsem přikývl a hlavou naznačil, aby mi ho pohlídal. Jen přikývl.

Odešli jsme z nemocnice rovnou směr Lucasův dům.

Cestou jsme si povídali o tom, co dělal Lucas, když jsem odešel.