Fénixův Měsíc: Chci volnost

-24-

Druhý den nastal, ale moc jsem toho nenaspal. Kouknu jaký je čas a zjišťuji, že je půl dvanácté. „Tati, zapomněl jsem ti říct jednu důležitou věc“ „Jakou synku?“ „Zajistil jsem ti s někým setkání“ „S kým?“ „Uvidíš sám. Na dvanáctou běž k místu, kde budou chodit hosti, uvidíš sám“ „Nemůžu tě tu přece nechat“ „Nebojte pane, my mu pomůžeme“ najednou z poza závěsu vykoukli Leon se Scottem i se svými ďábelskými úsměvy. „No tak tedy dobře“. Táta po chvíli skutečně odešel a moje přípravy téměř byli u konce. „Nepůjdeme se podívat na tátu?“ bylo pár minut před dvanáctou a já chtěl vidět jeho reakci. Nic nenamítali a tak jsme rychlejší chůzí dorazili k místu, jen trochu opodál. Táta se rozhlížel všude možně, ale nevěděl na koho čeká. Když byl k přicházejícím otečený zády, přišel k němu Jonathan. „Maxi?“ nestojíme tak daleko, takže slyšíme i to co si říkají. „Jonathane?“ okamžitě si skočili po krku a různě se objímali. „Jonathane co tu děláš?“ „Pozval mě Jack, chtěl abych přišel dřív, že se prý mám s někým setkat“ „To i já“ zasmál se táta. „Ten malej prevít“ pověděli oba na ráz a začali se smát. Vykouzlilo mi to úsměv na rtech. Aspoň do doby, než jsem uviděl Lucase s tou holkou. Evelin myslím, nebo tak nějak. Ihned si mě všiml, něco ji řekl a vydal se zamnou, ale to už já stihl vzít roha. V zádech jsem měl Leona se Scottem. Vrátil jsem se zpět do menšího stanu, kde jsem se připravoval na korunovaci. Samozřejmě by to nebyl Lucas, kdyby nevešel. „Jacku, proč si utekl“ „Nemám si s tebou co říct Lucasi“ „Myslíte, že by jste nám dali chvíli?“ podíval se na Leona se Scottem. „Ne, zůstaňte. Jestli mi chceš něco říct, můžeš to udělat před nimi“. Lehce si vzdychnul a podíval se mi do očí. „Jacku já-“ „Ty co“ „Udělal jsem chybu“ „Jakou“, nechci s ním mluvit. „Já… včera přišla Evelin a tvrdila, že si chce promluvit, tak jsem ji pustil dál a… nevím jak, ale nějak se to stalo, opravdu“. Snažil se být klidný, ale na jeho krku byli vidět jeho žíly jak velmi rychle tepou. „Nevím jak, ale asi jsem se s ní vyspal. Nepamatuji si jak, ale vím jen, že když jsem se probudil, byl jsem nahý a to samé i ona. Ležela vedle mě skrytá pod dekou“ „Myslel jsem, že něco cítíš k Jackovi“ vložil se do toho Leon se založenýma rukama. „To cítím!“ „Tak proč si se vyspal s někým jiným?“ optal se Scott a udělal to samé gesto jako Leon. „Kluci, prosím vás, tohle je mezi mnou a Jackem“ „Máš pravdu Lucasi, tohle je mezi mnou a tebou. Víš, já za tebou včera šel, chtěl jsem se ti vyznat, ale když jsem vešel do domu a podíval se do toho obýváku, tak mi to docvaklo. Rád mě mít můžeš, ale není to láska. Evidentně ti na mě záleží, prožili jsme toho spolu spoustu, ale ne asi dost“. Řekl jsem spíše posmutněle a rozhodl se odejít na korunovaci. Jakmile jsem prošel kolem Lucase, čapl mě za paži. „Já jsem fakt nechtěl. Nechtěl jsem aby se to stalo“. Začal se obhajovat, ale už bylo pozdě. „Ty si nechtěl, ale stalo se to. Lucasi, tímto náš vztah, který jsme do teď měli, končí. Jakmile dnešek skončí, budeme jen staří známý, kteří na sebe občas narazí ve městě, nic víc“. Cuknul jsem s rukou a odešel pryč.

Stojím na větším podiu a roztahuji křídla.

„Poklekněte!“ pověděl hlasitějším hlasem kněz, kterého táta pozval. Všichni si klekli a já je sledoval z vyšší výšky. „Jacku Jagani, tímto se zavazujete, že budete chránit Fénixe. Budete pomáhat všemu živému. Budete vždy čestný a dobrosrdečný“ „Přísahám tady přede všemi, budu pomáhat, chránit a budu dobrosrdečný a čestný“ „Tímto vás Jacku Jagani pasuji na Krále Fénixů. Blahopřeji“. Nasadil mi korunu a také se poklonil. Já po celou dobu sledoval jen jedny oči a to byli oči právě Lucase. Celou dobu se mi chtělo brečet, ale nemohl jsem. Dokázal jsem to vydržet a mít falešný úsměv na rtech, jak jen to jde. Všichni ihned vstali, roztáhli křídla a začali s nimi mávat. Já udělal totéž a vzlétl nad stromy. Po mém boku byl Leon se Scottem. „Kluci, to co se odehrálo v tom stanu, nechte si to pro sebe“. „Dobře Pane“, sklonili hlavu a dali pravou ruku na levé prso. Slétl jsem zpět a začal si užívat večírku.

Chodili mi popřát snad všichni, kromě Lucase.

Řada už byla téměř u konce a já doufal, že to brzy skončí. „Gratuluji“ promluvil známý hlas a já opět zvedl pohled. „Lucasi, děkuju“ „Taky ti gratuluji, ani jsem nevěděla, že něco jako Féxové existuje“ „Jsme Fénixové, ne Féxové“ „Ale to máš přece jedno“ „Nech toho Evelin“, napomenul ji Lucas. „Ale Lukísku“ zapištěla a pověsila se mu na ruku. „Jacku, myslíš, že bychom si ještě mohli promluvit?“ „Myslím, že ne. Měli by jste jít, teď bude volná zábava“.

Odešli a já se začal věnovat opět ostatním. Snažil jsem si dnešek užít co nejvíc, ale jakmile jsem se začal lehce bavit, nechtěl jsem aby dnešek skončil.

„Děkuji všem, že jste dnes přišli“. Pověděl jsem a lehce se uklonil. Všichni okamžitě se začali klanět a já cítil mírnou radost, která stále stoupala, když jsem přemýšlel, co vše jsem dokázal. Osvobodil jsem zajaté Fénixe, pomstil jsem svou rodinu, otce jsem našel, i když jsem si myslel, že zemřel. Našel přátele a dokonce i zjistil, co je to láska.

Lucasi, možná v příštím životě, mrzí mě, že to nevyšlo, ale jediné co teď pro tebe můžu udělat je to, že ti půjdu z cesty, abych ti nebránil ve štěstí.

Konec