Fénixův Měsíc: Chci volnost

-9-

Dva dny uplynuly jako voda a já měl nastoupit do té školy. Nervozita byla samozřejmě na místě a já se snažil být klidný. Za ty dva dny mi Kevin pověděl příběh o mých rodičích, když táta Max nastoupil na trůn. Jak ho táta Sebastian požádal o ruku a jak spolu vlády. Neznal celý příběh o tom, jak se seznámili, jen nějaké útržky, které slyšel od jejich přátel. 

„Princi, odvezu vás do školy a po škole vás i vyzvednu". Zvolal Kevin a už bral klíče. Já nenamítal, jelikož jsem si nebyl jistý, kde se to vlastně nachází. Nasedli jsme do auta a já byl nervózní.

„Proč jste nervózní Princi" optal se nenápadně Kevin a hleděl před sebe. Nějak jsem nereagoval a dál pozoroval cestu.

Dojeli jsme k univerzitě a já ucítil divný knedlík v krku. „Jste si jistý, že nechcete zpátky domů?" „Zvládnu to" mírně jsem se na něj pousmál a čekal na jeho výraz. Oplatil mi úsměv a já vylezl z auta. Dveře jsem zavřel a rovnou se vydal do školy.

Hned u vchodu stál nějaký muž, který se díval do spisů. Chtěl jsem vejít, ale zastavil mě a chtěl jméno. „Dýka" představil jsem se a on na mě hodil pohled typu "To jako vážně?" když nic nedělal, tak jsem se narovnal a zkřížil ruce na hrudi. Rychle se podíval do papírů. „Jo, jo, tady jsi, vidím tě tu". Zakoktal a nechal mě projít. „Kam mám, ale jít?" optal jsem se sám sebe. „Jsi tu nový?" otočil jsem se za hlasem a viděl může, který chtěl znát jméno. „Ano jsem" „Pojď za mnou, zavedu tě do ředitelny". Jen jsem pokynul hlavou a vydal se za ním.

Došli jsme ke dveřím ředitelny a on slušně zaťukal. „Zdravím pane řediteli, přivedl jsem vám nového žáka". Otevřel dveře více a já viděl znovu toho nagelovaného maníka s kravatou, sakem a ošklivými brýlemi na nose. Vstoupil jsem a na jeho pokynutí rukou, jsem usedl na židli před jeho stůl. „Dobrý den mladíku, jak se jmenuješ?" „Jsem Dýka", začal jsem mu podávat papíry, ale nevypadal nadšeně, když si je přebíral. „Přijdeš mi povědomí, neviděli jsme se už někdy?" optal se nepatrně a já sledoval jeho tvář. Ihned se mi vybavila věta od Kevina "Za žádnou cenu nikomu ve škole neříkej, že ten Fénix, co byl tehdy ve škole jsi ty. Mohlo by se to donést k řediteli a ten by to mohl nahlásit". Nečekal jsem a ihned odpověděl. „Ne pane, jsem tu dnes poprvé". Lehce podezřele si mě prohlížel a pak konečně změnil téma. „Jelikož jsi nový a nevím, jaké máš vědomosti a také už je půlka roku, přeložím tě do třídy deli-" odkašlal si „chtěl jsem říct do třídy D-2".

Dal mi veškeré informace, navedl mě ke třídě, předal rozvrh a další věci a já se vydal do té třídy. Snad se neztratím. Procházím poslední uličkou a za touhle by měla být má třída. Jen co jsem zašel za roh byl slyšet řev. Přišel jsem k blíže oněm dveřím a otevřel. Řev vůbec neustal, ale byl o něco slabší. Po chvíli nastalo hromové ticho a já hrdě vstoupil. Nějaký tmavovlasý mladík si stoupnul přede mně a ukázal, s kým mám tu čest. „Čau nováčku". Ďábelsky se usmál a já ho nepatrně pozoroval. Byl vyšší než já, což bylo dost znát. Měřím podle Kevina 192 cm, ale on musel mít snad dva metry. „Řeknu ti zdejší pravidla. Tady v téhle třídě velím já. Pokud ti něco nařídím, uděláš to bez jakýchkoliv keců. Rozumíš". „Tomasi, je tu první den, nech ho být". Prohodil někdo za ním, ale netuším kdo. Jediný, koho jsem pozoroval, byl právě Tomas pár centimetrů ode mě. „Ne" prohlásil jsem a hodil po něm nenávistný pohled. Místností se rozhostilo opět ticho a pár těch mladíků snad přestalo dýchat. „Co myslíš tím "ne", hm?" „Už nikoho poslouchat nebudu" prohlásil jsem hrdě a stál si za svém. Jeho pohled vypadal velmi naštvaně, stejně jako vždycky pána, tedy chci říct pana Balla. Napřahoval se, že mi dá pěstí, ale než stihl uhodit do mé tváře, já stihl chytit jeho pěst těsně u své tváře a stále pozoroval jeho tvář. V jeho tváři se značila nervozita. Pár sekund se nikdo ani nehnul, dokud se vedle nás neobjevil jistý červenovlasý mladík. „Tomasi, nech ho být" prohlásil a moje oči se střetli s těmi jeho. Opět se k němu otočil, „Prošel testem, už to stačí". On jen kývnul a pěst povolil. Ruku pověsil podle těla a ustoupil o krok. Pohlédl na mě a já nevěděl co čekat. „Jak se jmenuješ" optal se a zkřížil ruce. Napnul jsem hruď a nasadil neutrální výraz. Pravděpodobně mě nepoznává. „Jsem Dýka" prohlásil jsem a zahlédl, jak všechny pohledy jsou opět přikované na mě. „Jsi mi povědomí".

„Nikdy jsem tě neviděl" chtěl jsem ho obejít, ale postavil se ihned přede mně. „Mohu projít" lehce jsem zaprosil a chtěl obejít druhou stranou. Opět se tam postavil a mě tím pekelně štval. Podstoupil jsem od něj, on přistoupil. Byl docela otravný. Pěkně mě tím štval a nějak jsem to nevydržel a napřáhl se, že mu dám pěstí, on uhnul a vracel mi ji. I já uhnul, a tak z toho vznikl boj, který neviděl konce. Všechny jeho triky jsem znal, ale on neznal ty mé.

Ve chvíli, kdy mě chtěl podkopnout, já vyskočil do výšky alespoň dvou metrů a ihned na školní lavici.

Něco ve mně hrklo a podvědomě jsem se snažit udržet křídla na uzdě. V jednu chvíli jsem bohužel povolil a roztáhnul je do stran. Všichni začali couvat a já si začal uvědomovat, co jsem právě provedl.

„Takže jsi to ty" zvolal onen červenovlasý mladík, u kterého jsem zapomněl jméno. „Nevím o čem to mluvíš", slezl jsem z lavice, schoval křídla a čapl batoh, který jsem, ani netuším jak, zahodil.

Chtěl jsem si sednout a doufat, že se to nikde neprovalí. To by mě, ale taky nejdřív museli nechat být. Jen co jsem usedl, ve vteřině se kolem mě objevili jako supy. „Ty jsi Fénix, že ano?" „Můžu si sáhnout na křídla?" „Můžu taky?" „Umějí všichni Fénixové lítat?" další otázky už jsem nevnímal.