„Jacku uteč!" křiknul táta, král všech Fénixů s posledním dechem. Jeho oči ztratili život a já poznal, že už není mezi námi. Otočil jsem se na místě s brekem v očích, pokusil se vytáhnout sestru na nohy, která sotva dýchala a snažil se, i s ní utéct...
S velkou těžkostí jsem se začal probouzet, ale oči mi otevřít nešli. Byli těžké, jako kdybych přes ně něco měl. Na zápěstích jsem cítil strašlivou bolest, bude to asi zase od řetězů, které jsem měl kdysi na rukou snad každý boží den. Zaposlouchal jsem se do okolních zvuků a dusotu, který byl cítit z řetězů. „Ach, už jsi vzhůru, že ti to ale trvalo"
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Pane, proč mi to děláte" „Neuposlechl si příkaz. Kdyby aspoň jeden, ale bylo jich víc", jeho hlas zněl opravdu znechuceně a začal do mě bušit hlava nehlava. Párkrát použil bič a další různé mučící nástroje. Po čase mi spadl šátek, nebo co jsem to měl přes oči dolů a já sledoval jeho tvář. Byla plná nenávisti a zloby.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Proč... dělal jsem vždy co jste chtěl" lehce jsem zakňučel a dál sledoval tvář muže, která mi tak ubližuje. „Neříkej mi snad, že si na to zapomněl" lehce se odmlčel a malinko se pousmál. „Zapomněl na co..." vykašlal jsem ze sebe. „Zapomněl si snad, že to já jsem zabil tvé rodiče?"
Ano... Zapomněl... Jak jsem jen mohl zapomenout. S úsměvem odešel a já zůstal sám se svými myšlenkami. Moji otcové, moji bratři, moje sestra, moje celá rodina, můj kmen, můj druh. Draze za to zaplatili a já se místo toho, abych se pokusil pomstít, nechal jím ovládat bůh ví jak dlouho. Musím se odsud dostat, jenže jak. Moje síla ještě není úplná, abych se z těch řetězů mohl vykroutit.
Zkoušel jsem vymyslet všelijaký plány, jak odsud utéct, ale žádný nebyl dost dobrý.
Po pár hodinách jsem to vzdal. „Chci volnost" zvolal jsem a začal přijímat skutečnost, že už se odsud nedostanu.
Znovu se začali otevírat velké kovové dveře, které měli tři zámky. Myslel jsem, že se v nich objeví vrah mé rodiny, ale stál tam Kevin. „Konečně jsem tě našel" rychle zavřel, celý udýchaný ke mně přiběhnul a začal mi otevírat zámky. „Proč mi pomáháš". Pípnul jsem, když už jsem byl volný, ale slabý na to utéct. Chytl mi ruku a hodil si ji za krk. „Vysvětlím ti to později" pověděl a já viděl, že se zamnou něco hnulo. Než jsem se nadál, už jsem byl nad zemí a já se snažil držet Kevina, který mě silně držel u sebe.
Nikdy jsem si nevšiml, že jsem měl nad hlavou únikovou cestu, která vede ven. Avšak, to nebyla hlavní věc, která mě překvapila nejvíce. On je Fénix. Jako já, až na to, že on umí létat. Stále jsem se to nenaučil, taky mi nedali možnost.
Nějakou dobu letěl a já se vyžíval v tom krásném výhledu, v tom větru ve vlasech, které mi tak hrozně pláli.
Po čase jsme doletěli někam na mýtinu, mezi lesem a městem. Lehce udýchaný Kevin mě pustil na zem a snažil se to trochu rozdýchat. „Kdo jsi", optal jsem se po čase, když už se zklidnil. „Jsem Kevin", začal. Jen jsem rukou naznačil, aby pokračoval. „Jsem Fénix. Byl jsem náčelník vedlejšího kmene, než se tvůj otec Max Čang stal král Fénixů. Byl jsem věrný, a proto mi nechal můj titul náčelníka a také mi udělil titul jako jejich rádce. V čase, když si se učil a studoval, byl jsi ještě dítě, já musel odejít zpátky ke svému kmeni. Doneslo se mi, že na ně lidé zaútočili. Jakmile jsem tam však dorazil, nikdo nepřežil. Rvalo mi to srdce. Mezi mrtvými byla i má žena a můj jediný syn. Rozhněvaný a zdrcený jsem se snažil letět co nejrychleji zpátky, abych předal zprávu. Když jsem doletěl a všechny informace předal, lidi zaútočili. Chtěl jsem jít bojovat, ale bylo mi řečeno, od obou králů, abych jejich děti dovedl do bezpečí. Rozkaz jsem převzal a vydal se najít tebe a tvé sourozence. Přímo před mýma očima zemřel Ben a hned na to Patrik. Slyšel jsem Maxe, jak křičí "Jacku uteč", sledoval jsem, jak utíkáš a snažíš se Elis udržet na nohou. Než jsem se nadál, tak ses mi ztratil. Několik dní jsem tě hledal, létal nad městem a pak ses mi náhle objevil před očima v té proklaté uličce. Stál jsem na střeše nejbližšího domu a sledoval tvou touhu po pomstě". Sledoval jsem jeho tvář. Ze začátku se usmíval a pak už jen smutněl. „Musel jsem se dostat do jeho firmy, abych se mohl dostat i k tobě. Vím, že jsem ti za tu dobu hodně krát ublížil, ale kdybych udělal něco jinak, nahradil by mě a já už tě odtamtud nedostal. Nikdy mi ani nevěřil, až do doby, než jsme šli do té školy. Jenže ses tam jen malinko vzepřel a už si dostal bičem". Lehce se zamračil nad tou myšlenkou. „Jiná možnost mi už nezbývala. Promiňte Princi". Kleknul si na koleno a dal svou pravou ruku na levé prso. Hlavu sklonil a já nevěděl co to znamená. „Hej, vstávej. Proč se klaníš". Chytl jsem ho za paže a snažil se postavit.
