„Jacku uteč!" křiknul táta, král všech Fénixů s posledním dechem. Jeho oči ztratili život a já poznal, že už není mezi námi. Otočil jsem se na místě s brekem v očích, pokusil se vytáhnout sestru na nohy, která sotva dýchala a snažil se, i s ní utéct...
„Mohli byste se na chvíli utišit". „Nemohli dědo" odpálkoval ho onen červenovlasý hoch, který se nebál tak jako já jeho trestu. On se jen ďábelsky usmál, jeho velká parta se dala do velkého smíchu. Ještě chvíli se takhle ti dva pošťuchovali a Pan Ball konečně promluvil vážně. „Dneska tu mám přednášku o Fénixech, víte někdo, co to je". Optal se a hoch s červenými vlasy jako oheň pustil svůj úsměv a jeho pár přátel za nimi taktéž. „To bude určitě nějaká hra" „No jasně, hra na to, kdo skončí dřív v hrobě" opět se celá třída spustila, až na těch pár, kteří Pana Balla probodávají pohledem. „Vidím, že ty o tom musíš něco vědět. Jaký je tvoje jméno" optal se pán a hleděl červenovlasému mladíkovi do očí. „Jsem Lucas" řekl hrdě, a přesto z jeho úst vyšel hlas nenávisti. Proč je mi jméno Lucas, tak povědomí? „Lucasi, není tvé příjmení náhodou Grand". „No a co, vadí vám to snad?" Grand? Je to někdo od nás? Nebo někdo z mého vězení? I jeho tvář mi přijde známá. „Tak nám pověz, co je Fénix zač". Celá třída zmlkla a lehce zatajila dech. Zhluboka se nadechl a zpražil ho pohledem. „Co já bych vám to říkal. Vy jste tu snad na přednášce, ne já" odbil ho a zbytek se opět začal zubit. „Nuže dobrá, Lucasi". Jeho tvář opět sundala veškerý svůj úsměv. „Určitě si vzpomeneš na svého dávného přítele". Jeho zamračená tvář změnila tvar. „Nevím, o čem to mluvíte", hájil se Lucas. Někdo se k němu nahnul a něco mu pošeptal. Jeho tvář se změnila na vyděšenou. „Kevine, přiveď ho". Kevin stiskl ještě víc v ruce řetěz a rozešel se k němu. Já poslušně jak pes šel ihned za ním. Můj pohled byl přikovaný k zemi, a přesto jsem cítil, jak všechny pohledy jsou na mě. „Chtěl bych vám představit onoho Fénixe, o kterém tu mám dnes mluvit". Zastavil jsem se u jeho pravice, Kevin mi sundal řetězy a stál v pozoru. Zvednul jsem pohled a prohlédl si všechny v místnosti. Na vteřinu jsem se zastavil i na Lucase, který se tvářil docela zmateně. „Vždyť je to člověk, jste tak starej, že už to nepoznáte?" někdo zvolal ve třídě a já po něm hodil hnusný pohled.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Jacku..." bylo slyšet v místnosti a já se za tím zvukem otočil. Nevím, od koho šel, ani už vlastně nevím, proč na to slyším, ale přijde mi to tak povědomé. Můj pohled skončil na červenovlasém mladíkovi, který má v očích starost. „Dýko" zavelel můj pán a já se opět probral z transu. „Ano Pane", pootočil jsem se k němu mírně, netušil jsem, co chce abych udělal. Naštvaně na mě pohlédl, vytáhl bič, který jsem doufal, už nikdy neuvidím a švihnul mě s ním přes dolní část zad. Já si klekl na jedno koleno a jen lehounce syknul, aby to neslyšel. V celé třídě rozhostilo ticho. „Jste stvůra" někdo zvolal a já se s tíhou opět zvednul na nohy. Opět rána bičem a tentokrát přes obě nohy, pak přes lopatky a trochu i krk. „Dost už! Vždyť nic neudělal!" ozvalo se po chvíli, co jsem klečel už na obou kolenech. „Ale kdepak chlapci, udělal". Odmlčel se a popošel ke mně. „Vytáhni je" „Nemůžu" pípnul jsem a cítil, jak rány od biče štípou víc a víc. „Hned!" okřiknul mě a já okamžitě vstal, poodstoupil si od Pána i Kevina dál. I přes onu bolest jsem vytáhnul křídla a snažil je narovnat. Zaznělo hromové ticho a hned na to věty typu. „Co to je?" „Vždyť má křídla!" „Tak to je borec", třeba té poslední větě jsem nerozuměl. Soustředěn na to, abych neodpadnul jsem úplně přeslechnul pánův rozkaz. Tudíž jsem dostal další ránu bičem, který skončil na mém pravém křídle. Už jsem to nevydržel a klekl si na všechny čtyři. Slzy z očí padaly sami, aniž bych já chtěl. „Tak už ho nechte!" okřiknul ho někdo a já rychle zvednul hlavu. Pár kroků ode mě stál Lucas s jeho přáteli, kteří se předtím tak zvláštně tvářili. „Patří mi, můžu si sním dělat co chci" konstatoval na to můj pán a já ucítil další ránu. Lehce jsem vykašlal krev. Koutky úst jsem si utřel do rukou a snažil se postavit. „Když jste tady tak ne!" opět ho okřiknul, a to jsem věděl, že se pánovi nelíbí. Otočil jsem hlavu jeho směrem a on se napřahoval, že dá bičem i jemu. Nikdy nevydržel odmlouvání. Jakmile jsem viděl, že se ten bič blíží k onu červenovlasému mladíkovi, něco ve mně mi nedalo a já skočil před něj a jeho přátele. Křídla jsem dal tak, aby bič nemohl zasáhnout ani jednoho. Bič mě zasáhl přes celé pravé křídlo, lopatky a trochu i levé křídlo. Lucas i ostatní byli zmatení a vyděšení. „Jacku" pípnul s klepavým hlasem. „Přijdeš mi povědomí" pověděl jsem slabě, už to nevydržel a začal padat. Kolem mě bylo všude samé černo, ale poslední, co jsem slyšel bylo „Odnes ho. Takové zklamání".
