Fénixův Měsíc: Chci volnost

-17-

„Doktore!“ rozrazili se dveře a v nich stála nějaká paní v modrém. Já, Lucas i doktor s pomocnou paní, která mu pomáhala jsme ji vyděšeně pozorovali. „Nevím, jak se to stalo, opravdu!“ přiběhla s nějakým tabletem v ruce. „Proboha“ vyděšeně pověděl doktor a začal šmejdit po pokoji. „Co se stalo?“ rychle se optal Lucas. „Někdo sem nastražil kameru. To, co se zde odehrálo bylo vysíláno živě v televizi, na mobilech, počítačích, billboardech, vlastně na všem, co je elektronické“. Povídal, zatímco stále hledal. Zastavil se a pomalu se otočil. Bylo to malé a černé. Pustil to na zem a rozšlapal. „Promiňte, nevěděl jsem o ní“. Omluvil se a bylo na něm skutečně vidět, že je mu to líto. „Už mohu odejít?“ optal jsem se a chtěl vstát. „Myslím, že by si ještě měl ležet Jacku“. „Já tu nemůžu zůstat“ zvolal jsem a posadil se. „Jelikož dokázal přežít několik injekcí do křídel, myslím si, že přežije i když odejde a pochybuji o tom, že by zde zůstal i když by správně měl“. „Takže může odejít?“ Optal se za mě Lucas a já již celý natěšený jsem se psychicky připravoval odejít. „Může, ale za tři dny by se měl stavit na kontrolu, abychom věděli, jak je na tom a jak se křídla uzdravují. Avšak apeluji na tebe mladý muži, pokud skutečně ještě někdy chceš létat. Vynech pár dní létání, jinak se již nikdy neproletíš“. Začal jsem zběsile přikyvovat a pomalu se zvedal. Snažil jsem se postavit, ale klepali se mi hrozně kolena. Lucas mě chytil a jsem sledoval doktora, jak něco veze. „Na tomhle budeš následující tři dny, pokud by ses snad někam chtěl vydat“ „Rozumím“. Lucas mi pomohl si přesednout na divné křeslo. „Doktore!“ někdo opět křiknul. Na to, že je tohle nemocnice, furt se tu jen ječí. „Bože Marie, musíš stále tak ječet? Jsme v nemocnici, ne na Václaváku“ zvolal doktor už lehce napruženě. „Já vím, promiňte, ale podívejte se ven z okna“. Lucas mě přesunul blíže k oknu, abych se mohl také podívat. Na ulici, na střechách, na všech budovách v okolí sedí Fénixové a pozorně sledují.

Pustili mě z nemocnice na divném křesle a zakázali veškerý pohyb. Jen co jsme vyšli ven z budovy, hned všichni slétli na zem před nás. Začali se ihned klanět, ale co jsem mohl dělat. Mezi Fénixi byl i náčelník z kmene, který se o mě staral. „Jak je ti“ optal se s mírnou nervozitou v hlase. „V pohodě, nic mi není“. Na to se jen usmál a ustoupil z cesty, abychom mohli projít. Samozřejmě mi ihned šli v zádech Leon a Scott. Celá horda Fénixů, přiletěla bůh ví odkud, spoustu z nich jsem neznal.

Lucas mě odvezl k sobě domů, funus už podle všeho skončil a Leon se Scottem mě obdařili spousty otázkami. „Lucasi“, musím se zeptat. Otočil se zpět ke mně a jen hleděl. Leon a Scott seděli na gauči a pozorně sledovali situaci. „Proč si to udělal“ „Co myslíš?“ optal se nervózně a otočil se ke mně zády. „Ty víš co myslím“ „Jo tohle“ nervózně začal skládat deku, která byla hezky uklizena a položena na křesle. „Já ani nevím, prostě mě to tak napadlo, ale zabralo to“. V tom měl skutečně pravdu. „Promiň mi to“ „Ne, to je v pohodě, jen jsem se zeptal“. Bylo na něm skutečně vidět, že ho to mrzí.

S křídly mi šlo ztěžka hýbat, na tož  sílu je schovat. „Jak jste nás našli?“ optal jsem se Leona a zároveň Scotta. „Jsi náš princ, my cítíme, pokud máš trable a tentokrát to cítili úplně všichni. Taky proto, když si vyšel z nemocnice, byli tam všichni Fénixové světa. Slyšeli tě volat o pomoc“. Pověděl Scott a v jeho očích se značila hrdost. „Všichni Fénixové světa?“ optal se Lucas, až lehce vyděšeně“ „Scott přehání, Nejsou tady všichni“ „Takže chcete říct, že těch tisíc Fénixů, co bylo v celé ulici, to nebylo všechno?“ znovu se zeptal Lucas a tentokrát v jeho hlase byla slyšet zvědavost. „Bylo nás tam celkem tisíc pět set třicet dva. Zbytek je stále na cestě“ „Jak jako zbytek Leone“ tentokrát jsem se zeptal já. „Oni nepřichází jen aby ti přišli na pomoc, ale taky na tvou korunovaci“. Chystal jsem se, že znovu otevřu pusu a něco řeknu, ale někdo zaťukal na dveře. Lucas přešel ke dveřím a otevřel. Někdo ho odstrčil a k nám se přiřítil někdo úplně cizí a přesto trochu povědomí. „Ty jsi Jack viď?“ optal se až agresivně mi přišlo. „Jsem no, kdo jsi“ optal jsem se s mírným nezájmem. „Díky bohu, jsi to ty. Našel jsem tě“ zvolal a už mě objímal. Kluci se ho snažili ze mě sundat, ale držel se jako klíště. „Prosím, pusť mě“ pípnul jsem a ihned pustil. Sedl si vedle mě na gauč a čekal. „Kdo jsi“ zeptal jsem se ho už po druhé, snad se dozvím odpověď. „Jsem Diego, nevzpomínáš si na mě?“ „Ne, odkud se tedy známe?“ „Když si byl malý, chodíval jsem s tebou hrát. Já a tvoji rodiče jsme byli blízcí přátelé, tedy vlastně stále jsme“ téměř snížil hlas na minimum a zdálo se mi, že řekl něco divného. „Promiň, asi jsem ti špatně rozuměl“. „Nevím jak ti to říct Jacku“. Vstal jsem na nohy z křesla a popošel blíž. Složil uši, kterých jsem si do teď nevšiml a já se na ně zaměřil. „Ty si vlkodlak?“ optal se Scott. „Ano“ „Vzpomínám si, táta mi kdysi vyprávěl, jak si mu kdysi zachránil život“ začal jsem horlivě přemýšlet. „Nejdřív to byl on, kdo někoho zachránil“ zaculil se a lehce odkryl své tesáky. „Pamatuji si tě a co si nevěděl jak říct“. Narovnal jsem se a trochu zabýval křídly, bylo to o něco lepší. „Je to trochu zamotaný“ „Mám času dost a oni určitě taky“. Lucas, Scott i Leon začali přikyvovat. „V době, kdy váš kmen napadli lidi, byli na obhlídce vlci, když zjistili co se děje, přiběhli a pověděli mi, co se stalo. Samozřejmě jsem nečekal a běžel na pomoc, ale všichni byli mrtví. Hledal jsem kohokoliv, kdo by to dokázal přežít. Nikdo už nedýchal. Najednou jsem uviděl ležet na zemi Sebastiana a Maxe. Sebastian ležel kousek od Maxe a blíže ke mně, tak jsem za ním běžel jako první. Byl mrtví a tak jsem zjistil, jak je na tom Max. On..“ zastavil se. Během toho co povídal, já se posadil a Lucas kousek ode mě. „On co“ „On ještě žil. Hodně ztěžka dýchal, ale žil. Vzal jsem ho do nejbližší nemocnice, kde upadl do kómatu. V tom kómatu ležel jedenáct let a doktoři mu nedávali moc velkou naději. Avšak před třemi dny se probral. Neptal se, co se stalo, nebo kde je. Prý cítil, že ho jeho syn potřebuje. Vytáhl si všechny kanyly, co měl v rukách a chtěl ti jít na pomoc. Nikdo mu to nedovolil a mě pověřil, abych tě našel. Nevěděl jsem, že si naživu, dokud mi o tom neřekl. Viděli jsme tě v televizi a tak jsem začal na místě, kde se to živě vysílalo. Hledal jsem tě poslední tři dny, dnem i nocí a konečně jsem tě našel“. „Chceš tím říct, že můj otec je naživu?“ vstal jsem a přešel k němu blíže. „Ano“ „Kde je“ přistoupil jsem blíže o další krok a chystal to zněj klidně dostat násilím. „Měl by být stále v nemocnici na pozorování“. „Kde přesně“ „Pojď za mnou“. Vstal a vydal se k východu. „Jacku, jdeme s tebou“ ozvali se Leon se Scottem a Lucas přikývl. Jen jsem kývl hlavou a ihned vyrazili. Šel jsem po svých, na bolest jsem nebral ohled.