Fénixův Měsíc: Chci volnost

-20-

Jak se to stalo…? Co se stalo…? Proč…? Kdo by to mohl udělat…?

Nemocnice byla v plamenech a mě se setmělo před očima. „Jacku…“ volal někdo, já však vnímal jen to, jak uvnitř této nemocnice leží můj otec. „Koukejte!“ zvolal někdo v dálce a já už jen sledoval, jak se k nám valí velká skupinka lidí s kamerami a různými malými krabičkami v ruce. „To vy jste zapálil nemocnici?“ „Udělal jste to?“ „Chcete nám tímto vyhlásit válku?“ házeli otázky za otázkou a já se nezmohl na nic. Opět jsem cítil jen krutou bolest. „To nebyl on, máte špatnou osobu“ postavil se přede mě Lucas a začal mě bránit. „Pane, jste za tím ohněm vy?“ „Proč jste to udělal?“ „Tak dost!“ okřiknul jsem je, až všichni nadskočili, včetně Lucase, který mě tak bránil. „Já tuto nemocnici nezapálil, nikdy bych to neudělal. Ne, válku jsem já nevyhlásil, to Noah Ball, když mi vyvraždil rodinu. Celou dobu jsem si myslel, že už mi nezbyl nikdo. Moji rodiče, mý tři sourozenci, můj celý kmen byl vyvražděn a vy si myslíte, že bych zapálil nemocnici, kde se rodí děti a zachraňují životy, jen kvůli pomstě? Po jedenácti letech jsem se dozvěděl, že jeden z mých otců přežil a leží v této nemocnici. Ležel v kómatu po dobu jedenáct let. Dnes jsem pro něj přišel, abych ho odvedl domů a teď vidím, jak hoří“. Otřel jsem slzy do rukávu u mikiny. „My nikdy nikomu nic neudělali. Můj otec, který leží uvnitř, odmítl Noaha a od té doby, on nesnáší náš druh, místo mě, byste měli vyslýchat jeho“. Pověděl jsem hrdě, a přesto i poraženě. Nevěděli, co na to odpovědět. Leon své slzy neudržel a nechal je stékat po svým tvářích, Scott se tvářil, že také povolil a Lucas, ten jen hleděl se svým smutným pohledem.

„Proboha, uvnitř jsou ještě lidi!“ křiknul někdo a na to jsem ihned reagoval. Já rychlou chůzí přešel těsně před nemocnici a v tom mě zastavila něčí ruka. „Kam jako jdeš?“ ihned mi vytkl Lucas a vypadal, jako kdyby měl vybuchnout. „Musím tam“ „Nikam nejdeš, uhoříš tam“, chytl mi i druhou ruku a nehodlal pustit. „Pust Lucasi“, řekl jsem spíše rázně, až jsem sám sebe nepoznával. „Ne“. Leon se Scottem přiběhli ihned k nám a nevěděli o co se jedná. „Držte ho“ „Ale Jacku“ namítl Scott. „Hned!“ zvedl jsem hlas a hodil velmi naštvaný pohled. Okamžitě ho chytli a odtáhli pryč. „Ale co ty?“ optal se Leon vyděšeně. „Udělám to, co musím. Nesmíte ho pustit, ani kdybych už nevyšel, rozumíte?“ Jeden smutný pohled za druhým. „Tak rozumíte?“ opět jsem zvedl hlas. „Ano pane“ složili hlavu a tím mi dali najevo, že ať už chtějí nebo ne, udělají to. Já se otočil opět k hořící nemocnici a velmi ztěžka vzlétl. Taková krutá bolest. Byla to docela obtíž se udržet ve vzduchu, ale musím to udělat. Po hlavě jsem vlétl do prudkého ohně a začal hledat přeživší. „Je tu někdo?“ zvolám do velmi dlouhé chodby, kterou letím velmi opatrně. „Tady“ uslyšel jsem slabě a slétl na nejbližší bezpečné místo. Otevřel jsem první dveře a tam nikdo, zkusil jsem hned vedle a tam byli. V koutě, sotva dýchají zdravotní sestry s malými dětmi. Ten oheň se k nim blížil velice rychle a mě docházel čas. Začal jsem kašlat ze všeho toho kouře a snažil se k nim neprodleně dostat. Vylétl jsem nad plameny i s velkou bolestí jak v křídlech, tak i od ohně. Vykopl jsem ve vzduchu okno a přistál hned vedle něho. „Rychle, dejte mi děti, snesu je dolů“, začali mi je podávat, já je chytil a pomalu slétl dolů. Zbývalo mi poslední dítě a čtyři zdravotní sestry, ale oheň se každou vteřinou zvětšoval a zvětšoval. Poslední vyděšené dítě jsem snesl na zem a já už nemohl. Sotva jsem popadal dech. Zběsile jsem kašlal a nemohl popadnout dech. Lucas, Leon i Scott okamžitě přiběhli a snažili se mi domluvit. „Neřekl jsem…“ opět mě dostal kašel a už mi nešlo se nadechnout. „Abyste ho drželi“, opět ho chytili, jakmile se mě snažil zastavit rukama. S již velkou tíhou jsem vzlétl pro zdravotní sestry, které začali omdlévat. První tři sestry šlo zvládnout, ale oheň se blížil za kyslíkem a donutil poslední sestru vlézt do okna. „Proboha ona skočí!“ křiknul někdo v davu a já jen sledoval, jak si snaží zachránit život. „Prosím, pomoc!“ křičela mladá paní s dítětem v náručí o čtyři patra víš. „Proboha“, jen jsem lehce zvolal. „Leone, chyť zdravotní sestru, Scotte, chyť to dítě, já chytnu tu slečnu“. Zvolal jsem těsně po tom, co mladá paní hodila své dítě z okna doufajíc, že ho někdo chytí a zachrání. Nikdo z nás nečekal a už každý letěl. Scott dítě chytil, Leon zachránil zdravotní sestru a já se snažil zachránit maminku toho dítěte. „Skočte, chytím vás“. Zvolal jsem levitující před oknem a sledoval, jak se snaží vyskočit z okna. Skočila mi přímo do náruče a já ji chytil a pomalu slétl na zem. „Děkuju, děkuju mockrát“ řekla s brekem a objala mě. „To nic, vezměte si své dítě a ujistěte se, že jste oba v pořádku“. Pustila se a běžela pro něj.

Celý udýchaný a vyčerpaný jsem usedl na studenou zem a ulehl. „Jste v pořádku?“ zvolal Leon a Scott hned vedle mé hlavy. Opět jsem si sedl a už jsem měl kolem krku Lucase. Pevně mě svíral, až jsem opět ztratil dech. „Lucasi, on neumírá, nemusíš ho tak silně škrtit“. Zvolal Scott pobaveně. „Oh, promiň“ lehce se odtáhl a tvářil se hodně provinile. „Ne, to mě promiň, já jen nechtěl, aby se ti něco stalo“. Můj hlas zněl až chabě. Nikdy jsem se nikomu pořádně neomluvil. Usmáli jsme se na sebe a v tom se obloha setměla, jako kdyby byla ta nejtemnější noc. Zmateně hledíme na nebe, které se nějakou záhadou hýbe a v tom nám to došlo. Fénixové. Vznášeli se nad nemocnicí a spustili na ni spoustu vody a díky tomu celou nemocnici uhasili.