Uběhlo pár dní a Liam se ke mně chová velmi mile. Lucas se mi sem tam vyhýbá, ale i tak semnou čas od času promluví. „Jacku, od zítra nastoupíš do školy“ „Co je škola“ optal jsem se Liama, který seděl naproti mně v křesle. „Škola je místo určené pro učení“ „Proč tam musím chodit?“ „Abys zapadl mezi lidi. Nemůžeš být pořád zalezlí uvnitř domu“. Promluvil Lucas a já se polekal. „Jenže já nejsem člověk“ „Ale musíš se tak začít chovat. Kolik ti je sedm?“ „Je mi osm“ zpražil jsem ho pohledem, tak jako ještě do teď ne. „Fajn, tak osm. Děti v tvém věku už umí číst, psát i počítat. Co umíš ty“ „Lucasi, to-“ „Umím číst, psát i počítat. Umím ti popsat tělo Fénixe i člověka. Umím veškerou biologii, učím se o vědě a umím už celkem osm jazyků“. Hrdě jsem si sedl a narovnal hlavu zpříma. Lucasova pusa byla dokořán, pravděpodobně netušil, co na to říct. „Chtěl jsem ti to říct Lucasi, Fénixové se učí rychleji než lidé“. Pověděl Liam a šibalsky se usmál. „Stejně do té školy chodit budeš“ opět odvětil Liam a narovnal se v křesle. „Dobře“ poraženě jsem přijal skutečnost, že budu chodit do něčeho, co se nazývá škola. „A ty Lucasi, ho budeš vodit do školy, i ze školy“. „Co? Proč? Vždyť já chodím po škole s přáteli, když ho vezmu s sebou, budou mi říkat, že jsem chůva“. Liam ho zpražil pohledem a Lucas jen ucukl. Nakonec tedy i on přijal onu skutečnost.
***
„Jacku, pojď už, přijdeme pozdě“ chytl jsem batoh a dal si ho na záda. Za těch pár dní, jsem si dýku vzal nazpět a nehodlal ji vrátit. Schoval jsem ji dozadu do kalhot a přes to hodil mikinu. Poté seběhl schody, na kterých jsem málem spadnul, nebýt mojí rychlosti s vytáhnutými křídly. Dolů pod schody jsem doplachtil a opět je schoval. „Tohle ve škole nedělej“ pověděl Lucas a jen mrknul k mým zádům. Poslušně jsem přikývnul a vyšli jsme vstříc škole.
„Ty Jacku“ „Ano“ pohlédnul jsem na něj do výšky. „Teď se mám sejít s partou, jelikož mi otec řekl, abych tě doprovodil, tak teď půjdeš semnou a půjdeme všichni najednou. Nevadí ti to?“ optal se s mírnou nervozitou v hlase. „Nevadí mi to“ usmál jsem se od ucha k uchu. Přicházeli jsme k přechodu a on mi najednou chytnul ruku. „Jen pro jistotu“ pověděl slabě a já stočil pohled od Lucase k lidem, kteří právě začali přecházet. Hodně do sebe šťouchali, i do mě párkrát, ale Lucas mi po chvíli dal ruku na rameno, takže všechny rány schytal on.
„Čau kluci“ pověděl, když přicházel ke své skupince. „Čau Lucasi“ odpověděli přes sebe. „Hej Lucasi, proč máš s sebou toho špunta“ zasmál se blonďatý kluk, který se, pokud si dobře pamatuji, jmenuje Daniel. „To je na dlouhé vyprávění, jednoduše, nyní s námi žije, takže ho musím vodit jak do školy, tak i zní“. „Takže máš vlastně nevlastního bratra“. Prohodil někdo a já na něj zmateně hleděl. „On není můj bratr“ naštvaně jsem pověděl a nafouknul tváře. „Copak ty nechceš staršího brášku?“ optal se Daniel a lehce se ke mně sklonil. „Kluci, to stačí“ „Už nechci“ vzpomínka na moje dva starší brášky mi rvala srdce. „Už? Jak to myslíš?“ Dál se vyptával a ostatní pozorně poslouchali. „Měl jsem dva bratry i sestru, ale už nejsou mezi námi“. Zkřížil jsem ruce na hrudi a začal se rozhlížet po okolí. „Lucasi, co tím myslí?“ slyšel jsem jejich šeptání, ale mě to bylo jedno. Ze země byl cítit zvláštní dusot. Dřepnul jsem si na zem a položil si na ni ruku. „Hej, dívejte“ pověděl někdo za mnou, ale já nevěděl, kdo promluvil. Zavřel jsem oči a začal vnímat okolí. Chvíli jsem poslouchal, vnímal a cítil všechno okolo.
„Někdo sem jde. Je jich deset, myslím si, že jsou to osoby ve vašem věku“. Pověděl jsem a stále vnímal okolí. „Lucasi, to je parta Crips. Musíme odsud“. Ještě chvíli jsem poslouchal a poté rychle vstal. „Je pozdě“, otočil jsem se k nim čelem a viděl jejich zmatené a lehce vyděšené pohledy. „Ale, ale, ale. Koho pak to tu máme“ promluvil hlas za mnou a já se trochu napnul. Pohledy z Lucasovi party skončili za mnou a já se po chvíli také otočil. „Nech nás být Eduardo“, řekl někdo zamnou znechuceně. „Ale proč? Nevidím k tomu žádný důvod. A taky…“ zastavil se a pohlédl dolů na mě. „Koho pak to tu máme, někdo nový“ sklonil se ke mně níž a pohlédl mi do očí. „Kdopak jsi chlapče“ „Jsem Jack“, řekl jsem nenuceně a prohlédl si celou jeho postavu. „Přijdeš mi povědomí, Jacku. Neviděli jsme se někdy?“ „Nemyslím si“ „Hrozně se podobáš jednomu klukovi, kterého jsem před asi před týdnem potkal“ Vstal a trochu se zamyslel. „Eduardo!“ někdo křiknul přes celou uličku, ve které jsme stáli, až jsme všichni nadskočili. „Ano otče“ poodstoupil ode mě a zahleděl se ještě na vyššího muže. „Nemůžeš nechávat nože jen tak v kuchyni, co když si toho všimne matka“. Naštvaně na něj mluvil jeho otec a nikdo z nás to moc nechápal. Dospělý muž se na mě podíval a já mu pohled oplatil. „Kdo to je“ znechuceně se optal svého syna, ale nepřestával mě sledoval. Ani já nebyl pozadu. „Jmenuje se Jack. Je z jejich skupiny“ „Jaké má příjmení“ „To nevím“. Mluvili o mě, jako kdybych tu nebyl. „Jaké je tvé příjmení kluku“. Lehce se sehnul. Já jsem k němu přišel o krok blíže a naznačil malým prstíkem, aby přišel blíže. Opravdu tak učinil a jeho ucho bylo od mé pusy sotva pár centimetrů. „Do toho vám nic není“. Naštvaně jsem pověděl a on se lehce odtáhnul. Začal se děsivě smát, ale já se zamračil ještě více. „To je ale vtipné dítě“.
ČTEŠ
Fénixův Měsíc: Chci volnost
Fantasy„Jacku uteč!" křiknul táta, král všech Fénixů s posledním dechem. Jeho oči ztratili život a já poznal, že už není mezi námi. Otočil jsem se na místě s brekem v očích, pokusil se vytáhnout sestru na nohy, která sotva dýchala a snažil se, i s ní utéct...
