Bang Chan je obyčejný vysokoškolák, jehož zájmem je dobře dokončit školu a následně si najít dobrou práci. Nikdy by nechtěl kazit rodinně pověst, zatím co Felix byl jeho opakem. Nenáviděl každého kolem sebe a jeho přezdívka na škole mluvila za vše...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Jio! Sejmi ho! No tak!" Zaslechl jsem hlasitý křik z pokoje mého mladšího bratra a já si s povzdechem převalil na druhý bok. Peřinu jsem měl přehozenou až nad hlavu a jediné, co čouhalo ven byly mé nohy. Když jsem zaslechl hlasité třísknutí do stolu, prudce jsem odhodil peřinu z hlavy.
"Lucasi! To by snad stačilo ne!" Zakřičel jsem na něj unaveně a pohlédl na budík, kde byly tři ráno. Jak ten prťavej hajzlík pak může fungovat ve škole, když já sotva odprezentuju přednášku?! Další třísknutí do stolu mě dostalo na nohy a donutilo mě navštívit bratrovo pokoj. Prudce jsem rozrazil dveře a spatřil ho sedět naproti monitoru, kde měl zapnuté opět League Of Legends.
"Vypni to." Strhl jsem mu sluchátka z hlavy a on v ten moment se svou postavou umřel.
"Co blbneš? Teď jsem kvůli tobě mrtvej!" Štěkl na mě rozhořčeně a vytrhl mi z rukou své sluchátka, ze kterých se rozezněl pobavený smích jeho společníků.
"Říkám ti, že to vypneš, Lucasi. Jsou tři ráno. Já vstávám do školy a Hannah taky. To že jsou rodiče pryč, neznamená, že si můžeš dělat, co se ti zlíbí." Vydechl jsem, ale on mě pouze ignoroval a místo toho začal nakupovat itemy na postavu.
"Dohraju a půjdu, prosím tě." Zamumlal a začal zběsile klikat myší, nad čemž jsem mu opět strhl sluchátka z hlavy.
"Rozuměl jsi mi? Hned teď to vypni a jdi spát. Za tři hodiny vstáváš do školy a já tě zase nebudu budit." Povzdechl jsem si a už dobrovolně jsem mu vrátil sluchátka.
"Fajn... Proč nemůžeš spát se sluchátky jako Hannah, nebylo by to lepší?" Rýpnul si do mě a já jen mlčky sledoval obrazovku.
"Kdybych byl jako Hannah, nepřežil by jsi." Uchechtl jsem se a sledoval další jeho pokus o zabití nepřítele. Někdy bych mu měl dát lekci té hry, aby neustále neútočil do tanka, ale do hlavního carry, ale s jeho hlavou by to sotva pochopil. Tiše jsem se odebral zpět do svého pokoje, kde jsem se zavrtal do teplé peřiny a nemohl jsem si nevšimnout Berry, jak jen čekala, kdy jí nabídnu kousek hřejivého místa. Jí bych nikdy nic nezakázal. Odhrnul jsem peřinu a ona ihned zaplula vedle mě a lehla si více k mé hrudi. Lehce jsem jí přehraboval kožich, než jsem zaslechl hlasité třísknutí do stolu. Prudce jsem otevřel oči a posadil se. Já toho Lucase jednou zabiju!
Ráno nebylo o nic příjemné. Zaspal jsem. Běhal jsem po domě jako splašený a s kartáčkem v ústech jsem se snažil vzbudit Lucase, který ani po tom, co jsem mu desetkrát vběhl do pokoje, stále nevstával. Hannah stála v koupelně a líčila se, byla o něco klidnější než já, protože jako jediná vstala v čas a nemusela řešit zbytek sourozenců.
"Ufni." Zamumlal jsem s plnou pusou u umyvadla a ona si pouze povzdechla a odtáhla se od zrcadla. Rychle jsem vypláchl pusu a následně odešel do svého pokoje se obléct. Berry mě jen tiše sledovala z postele a nijak se neobtěžovala mě dnes přivítat s hlasitým štěkotem. Chápal jsem jí, byla zima a teplá postel je teplá postel. Rychle jsem popadl několik papírů z psychologie, notebook a učebnice. "Lucasi, vstal jsi?" Vydal jsem se do jeho pokoje, kde jsem ho našel ležet v posteli s otevřenou pusou. Měl jsem ho nechat ležet a pak ho nechat sežrat od rodičů, ale to byl pro něj malý trest, větší trest byla pro něj škola. Strhnul jsem z něj peřinu a následně vzal skleničku s vodou, kterou měl nedopitou na stole. Vodu jsem na něj vylil a on se s jekotem posadil.
"Co blbneš?!" Vyhrknul na mě a já ho nasupeně sledoval.
"Jdeš do školy, pařmene. Zjistím zda jsi tam byl či ne. Máš deset minut, tak mákni, my s Hannah odcházíme." Odvětil jsem mu a vydal se do přízemí, kde jsem přeskákal bordel na zemi a s povzdechem se i obul. Hannah tiše seděla v mém autě a já tam doběhl jen tak tak.
"Dneska se rodiče vrací, víš o tom?" Prohodila do ticha, zatím co já vyjížděl ze zahrady a překvapeně jsem se na ní podíval.
"Dneska?! Vždyť je tam bordel, sežerou nás." Vydechl jsem unaveně a rozjel se k Hannah škole.
"Jen tak pro informaci, sežerou nejdřív Lucase, protože jsem vás včera až moc dobře slyšela a jako úplatek, abych se tě zastala, by to nemuselo být špatný. Ale pokud chceš, aby sežrali i tebe, dobře..." Zazubila se a já se zamračil.
"V přihrávce mám peněženku, vezmi si kolik chceš." Vydechl jsem naštvaně a ona se spokojeným úsměvem začala hrabat v mých věcech. Být nejstarší sourozenec není opravdu jednoduché. Nejstaršího rodiče vždy sežerou, středního neřeší a mladšího milují.
Konečně jsem zaparkoval u své školy a prohlížel si svou prázdnou peněženku, kde se nich nenacházelo... Jak jinak. S povzdechem jsem vystoupil z auta a rozběhl se do budovy školy. Pár pater a byl jsem ve své třídě, kde jsem se omluvil učitelce angličtiny za svůj pozdní příchod. Angličtina tu pro mě byla jednoduchý předmět, nemusel jsem se nic učit, přesto by bylo neslušné na hodinu vůbec nepřijít. Pohledem jsem vyhledal v zadní lavici Minha a Hyunjina, kteří něco zběsile ťukali do mobilů.
"Ahoj." Špitl jsem k nim, abych nerušil učitelku, ale přesto je slušně pozdravil.
"Čau." Zamumlal Hyunjin, zatím co odepisoval na zprávy.
"Zase jsi zaspal?" Rýpnul si tentokrát Minho, který jako jediný odtrhl pohled od obrazovky.
"Kvůli Lucasovi, celou noc hrál." Zamrmlal jsem a otevřel jsem svou notebook. Pohledem jsem kmitl k tabuli a opsal pár slovíček.
"Kdyby jsi byl bez sourozenců, nebylo by to lehčí?" Přidal se do našeho rozhovoru dlouhán sedící mezi námi.
"A to je mám jako postřílet a pak je nechat zakopat?" Podíval jsem se na ně s úšklebkem, nad čím mi oni přikývali. "Komu furt píšeš?" Optal jsem se zaujatě, když jeho ťukání neustávalo.
"Znáš Jeogina?" Optal se s lehkým úsměvem a já si ho nechápavě prohlídl.
"Ten kluk jak se ztrapnil minulý rok na začátku školního roku s tím delfíním křikem?" Optal jsem se ho opatrně a on se zasmál. Nechápavě jsem si ho prohlížel a snažil se zjistit, co ho na něm začalo tak fascinovat.
"Od té doby si píšeme, teda... On se snažil. Ten křik byl mířený na mě, když jsem stál u těch dveří a dával mu papíry. Od té doby, co si píšeme, má furt oči jenom pro mě, takže jsem se mu trošku začal věnovat a zatím je to zábava. Nechceš jít s námi ven?" Optal se a já s povzdechem otevřel svou peněženku. Byla prázdná jak jinak.
"Ani nevíš jak bych rád někam šel, ale Hannah se rozhodla mi pomoct." Zavřel jsem zpět svou peněženku.
"Pozvu tě, pak mi to vrátíš." Usmál se na mě Minho.
"Díky." Opětoval jsem mu úsměvem. "Počkat..." Zarazil jsem se. "Ty nikdy nikoho někam nezveš." Pozvedl jsem obočí.
"Řekněme, že jsme ti našli obětního beránka." Zazubil se.
"Hele, furt ti nedochází, že jsem na holky?" Pozvedl jsem obě obočí a oba dva nade mnou mávli rukou. Jak jinak. Není to poprvé, co se mi snaží někoho dohodit.
***
Taková malá ukázka nového příběhu :D
Snad se líbí <3
Kapitoly zde nejsou pravidelné, píšu jak se mi zlíbí <3
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
