Moonshine | Chanlix au✔

☾Někdo s kým se cítím, že žiju☾

Mlčky jsme seděli vedle sebe a sledovali fotky. Ani jsem nevnímal, jak na nich vypadáme jako celek, spíše jak vypadá na nich Felix. Jeho úsměv se mi čím dál tím více vrýval do paměti a já zatoužil ho vidět opět na živo. 

"Tahle se mi líbí ze všech nejvíc." Ukázal na fotku na mobilu a já tiše přikývl, opět hledící na jeho tvář. Když se naše oči opět setkaly, nevydržel jsem zůstat jenom s myšlenkami, že bych měl vyčkat, až mě on políbí. Položil jsem mu ruku na tvář a přitáhl si ho do polibku. Po těle se mi rozlil opět ten krásný pocit, ze kterého mě brněly špičky prstů. Felix se ode mě odtáhl poměrně brzy, než jsem čekal. 

"Děje se něco?" Optal jsem se ho zaskočeně. 

"Vlastně... Jo." Uchechtl se stydlivě a já se na něho překvapeně podíval. "Není to tak, že by se mi nic z toho s tebou nelíbilo, ale nevyznám se v tobě. Když si vzpomenu na začátek, jak jsi mě od sebe odhazoval a najednou jsi ten, který mě políbí z ničeho nic." Nadechl si a já ho jen tiše sledoval. "Nevím ani jak tohle všechno myslíš." Prohrábl si vlasy a já si skousl spodní ret. 

"Sám nevím, co to se mnou je, ale-" 

"Líbíš se mi od prvního dne." Vyhrkl mým směrem a já překvapeně pozvedl obočí a lehce pootevřel ústa. 

"C-cože?" Vykoktal jsem ze sebe překvapeně. 

"Takhle jsem ti to říct nechtěl." Uchechtl se a více se narovnal. 

"Prostě... Když jsem přišel do školy... Nevím, co to do mě vjelo a proč jsem ti podkopl ty nohy... Začalo to na těch schodech, když jsi do mě vrazil. Byl jsem pořád v novém prostředí, nevyznal jsem se v ničem, ale když se ta chvíle stala, řekl jsem si, že to byl osud tě takhle potkat. I přesto jsi mi nabídl ruku a pomohl mi na nohy. I když jsem tě poslal do háje, stále jsi se pokoušel být milý. Pak jsem tě jenom pozoroval. Čím více jsem tě sledoval, zamiloval jsem se. A pak Jisunga napadlo mě drobet popostrčit s tím, že ti raději řekneme, že mi zaplatili. Všichni o tom ví, jak je to se mnou." Celou tu dobu se mi díval do očí a já ho překvapeně sledoval. Po chvíli ticha opatrně vzal mou ruku do té jeho. "Hnusím se ti?" Zašeptal tiše a já se trhaně nadechl. Nevěděl jsem ani, co mu na tohle všechno mám říct. Jen tak jsem tiše seděl, než jsem vytrhl svou ruku z té jeho. 

"Nechápu to." Vydechl jsem po chvíli, ačkoliv jsem všechno chápal. Prostě se do mě zamiloval. 

"Beru to jako odmítnutí." Zašeptal a jeho hlas se schvěl. Mlčky jsem ho sledoval, než se začal zvedat. Rychle jsem ho chytil za předloktí a posadil ho zpátky na postel. 

"Nechci, aby jsi šel." Povzdechl jsem si. "Ale nevím jestli chci, co ty." 

"Bojíš se?" Optal se znovu a svou ruku položil na mou tvář. 

"A co když jo." Odpověděl jsem mu sklesle. Vtiskl mi na rty malou pusu.

"Jestli se bojíš toho, co si kdo o tobě pomyslí, nemysli na to. Ze začátku to nebude nic příjemného, ale potom to přijmou. Věř tomu." Pousmál se na mě a já po chvíli ticha pouze přikývl. Felixovi se hned na to rozzářili oči a na rtech se mu objevil úsměv. 

"Co se ti na mě líbí?" Optal jsem se. 

"Chceš to vědět?" Uculil se a přesedl si na můj klín. Tiše jsem ho sledoval. "Tvoje oči, plné rty..." Přejel mi po rtech prsty. "Tvoje tělo, ale nejvíc tvoje chování. Jsi někdo, komu se dá věřit, někdo s kým se cítím, že žiju." Usmál se a já ho tiše sledoval. Opatrně jsem své ruce položil na jeho pas a nos zabořil do jeho ramene. Ani jsem nevěděl, co všechno mu mám na to říct, ale cítil jsem se šťastně. Víc než to. Ale moje myšlení bylo jiné, strach mě začal obklopovat čím dál tím více. 

Ráno nebylo o nic příjemnější. Hrudník se mi svíral při každém nadechnutí a neustále jsem sledoval okolí, zda se někdo na mě nedívá znechuceným pohledem. Už toho stejně bylo hodně. Sníh pomalu tál a já stál tiše vedle Felixe, který mlčky dokuřoval cigaretu. Sem tam nějaký ten pohled na nás spadnul, což mi přivádělo ještě větší úzkosti. Jako kdyby ty pohledy něco tušili. 

"Dobré ráno hrdličky." Vyhrkl u nás Jisung, kterého jsem nezahlédl ani přijít. 

"Ahoj, kde máš Minha?" Optal se ho veselý Felix, ale mě se více sevřel hrudník. Nevím, co to se mnou bylo, ale jakmile Felix promluvil, bál jsem se, aby neřekl nic o nás. 

"Přijde za chvíli, ještě si šel koupit něco k jídlu. Chane?" Položil mi ruku na rameno a já se na něho polekaně ohlédl. "V pátek jdeme zase k Seungminovi, je to poslední víkend před Vánoci." Usmál se na mě zářivě a já jen tiše přikývl. Pocítil jsem něčí ruku, jak mě opatrně chytila za tu mou a já se vyděšeně podíval na Felixe. 

"Co to děláš?" Špitl jsem k němu a on se slabě pousmál. 

"Uvolni se. Jsi strašně nejistý." Zašeptal a já mu vytrhl svou ruku z té jeho. 

"Nech mě radši být." Odsekl jsem, ale když jsem viděl jeho zklamaný výraz, bylo mi ze sebe na nic. Smutně jsem vzal jeho ruku do té své a zavřel oči. "Promiň." Špitl jsem a podíval se na něho. On jen tiše přikývl hlavou a stisk našich rukou upevnil.