Bang Chan je obyčejný vysokoškolák, jehož zájmem je dobře dokončit školu a následně si najít dobrou práci. Nikdy by nechtěl kazit rodinně pověst, zatím co Felix byl jeho opakem. Nenáviděl každého kolem sebe a jeho přezdívka na škole mluvila za vše...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nic nebylo horšího než učení se na závěrečné zkoušky. Každý den jsem po škole proležel v učebnicích a uvnitř sebe si nadával, že jsem se nešel učit dřív. Času bylo málo, a co si budeme, Felix každý čas chtěl trávit se mnou. Ani jeho přítomnost mi v tom nepomáhala.
Tiše jsem seděl v knihovně a listoval učebnicí, abych našel správnou odpověď k otázkám, která se může ve zkoušce objevit. Moje srdce trnulo strachem, že bych měl vynechat jedinou otázku, zatím co Felix jen tiše poklepával propiskou o stůl a znuděně si prohlížel školní knihovnu.
"Nuudaaa..." Zašeptal a já nad ním pokroutil očima. Rychle jsem projel dalších pár otázek v učebnici, než jsem našel danou větu a rychle si jí podtrhl. "Stejně to zvládneš i bez učení..." Pomlasknul si a já se na něho mlčky podíval. Spokojeně se na mě usmál, když získal mou pozornost, kterou jsem přemístil na další otázku. "Chane, nudím se." Zaskučel a položil si hlavu na moje rameno.
"Felixi, nemůžu se na to učení vykašlat. Jestli chceš, hodím tě domů." Povzdechl jsem si a hledal další odpovědi.
"A půjdeš se mnou?" Zamrkal několikrát očima a já odložil propisku vedle papírů.
"Nepůjdu. Mám toho opravdu hodně. Vždyť vynechávám i cvičením, abych to udělal. Celý měsíc jsem se flákal a užíval si s tebou. Čtyři dny beze mě vydržíš." Pomlaskl jsem si a vzal opět propisku do ruky, ale on mi jí vytrhl.
"Nevydržím. Musím nutně s tebou trávit každý den." Snažil se to uhrát na roztomilost a city, jenomže mě akorát docházela trpělivost. Zhluboka jsem se nadechl a sebral mu jeho propisku, kterou jsem využil místo té své. "Fajn. Promiň." Odfrkl si a podepřel si bradu rukou. "To je veřejná knihovna?" Optal se po chvíli, zatím co jsem podtrhával dalších několik vět. Pouze jsem zamručel na souhlas a dál se věnoval své práci. "Aha..." Pomlaskl si a já k němu zvedl pohled. Koukal před sebe a někoho vyhlížel, ale já nikoho neviděl.
"Kam se díváš?" Optal jsem se nechápavě.
"Něco jsem jenom viděl." Pousmál se a podíval se opět na mě. "Budeš to mít na dlouho?" Poukázal na učebnice a papíry.
"Začal jsem na tom pracovat včera, s tím, že jsi ode mě odešel v osm večer a já se snažil učit do čtyř do rána. Následně jsem kvůli tomu zaspal, nestihl první hodinu a pak usnul při angličtině. Stačí ti to jako odpověď?" Otázal jsem se a otočil další stránky papírů.
"Jo, dobrý." Povzdechl si nevrle a na chvíli pomlčel. Byl jsem za to rád. Nějakou chvíli jsem se věnoval své práci, než jeho ruka zabloudila k mé noze. Pouze jsem se narovnal a semkl rty do rovné čáry.
"Felix, můžeš toho nechat? Vydržíš to snad týden bez-" Zaskočeně jsem se na něho podíval, když hleděl před sebe s lehce pootevřenými ústy a v očích se mu lesklo. Matně hledal mou ruku, a když jí našel, pevně jí stiskl do té své drobné. Mlčky jsem se podíval jeho směrem, kde jsem zahlédl vyššího kluka s potetovanýma rukama. Bylo mi jasné, o co šlo. Opatrně jsem si Felixe více k sobě přitáhl, ale nepatrné Felixovo vyjíknutí na nás akorát vzbudilo pozornost.
"Co tu dělá?" Vyhrkl mým směrem a podíval se mi vyděšeně do očí. "Hledá mě?" Vydechl zničeně, zatím co na nás pohlédl a překvapeně sledoval Felixe vedle mě. Mlčky jsem ho propaloval pohledem, zatím co jsem Felixovi podával ruku kolem ramen.
"Netuším, ale půjdeme domů." Povzdechl jsem si a začal jsem volnou rukou sbírat věci. Felix popadl svou tašku a neustále se schovával za mnou. Byl jsem rád, že jsem mu mohl být aspoň nějakou oporou, a že mi za ním neutekl. Zatím co jsem zvedl i s věcmi, potetovaný Australan k nám došel.
"Lixie, jsi to ty?" Vydechl překvapeně, zatím co Felix se lehce za mě přikrčil a já se mu podíval do očí.
"Nech ho prosím být." Začal jsem klidně a sebral jsem zbytek papírů ze stolů.
"Potřebuju s ním mluvit." Vydechl dychtivě a hrábnul rukou za moje záda. Prudce jsem chytil jeho ruku a odstrčil ho dál od Felixe. Začal mě propalovat pohledem a upravil si své brýle, následně lehce prohrábl vlasy. "Lixie, ty víš, že si máme co říct. Proč se za ním schováváš? Přijel jsem sem za tebou." Povzdechl si a hleděl stále za mě, ale já stisk našich rukou s Felixem zesílil.
"Nechci s tebou mluvit." Vydechl s rozechvělým hlasem a já se mlčky ohlédl na svého přítele. Lehce se chvěl a já viděl tu bolest v jeho očích, která mu nezvaná osoba působila. Starostlivě jsem si ho prohlížel, než jsem mu dal ruku kolem ramen a donutil ho ke kroku.
"Lixie, promluvme si na chvíli. Přece to nevzdáme tak rychle. Udělal jsem chybu, ale to bylo před roky. Opravdu jsem to cítil. Opravdu jsem tě miloval." Šel za námi a neustále na něho mluvil. Opravdu chybělo málo, abych se neotočil a nezačal bitku, jenomže jsem nechtěl děsit více Felixe. Ten se ke mě více přitiskl a snažil se setřít několik neposedných slz, které si našlo cestu ven. Odvedl jsem ho až k autu, kam nás následoval a zavřel za ním dveře. Prudce jsem se otočil k němu čelem a podíval se mu do očí.
"Pokud ti to nedochází, tak tě nechce vidět. Tak zmiz." Sykl jsem na něho, ale on mě propálil pohledem.
"Nevím, na koho si hraješ, ale Felix mě stále miluje. Vsadím se, že kdyby jsi tu nebyl, ani bych se nedivil, že by mi otevřel náruč a nechal by se unést tam, kde vyrůstal."
"Já zase nevím proč by to dělal. Proč by se vracel za někým, kvůli kterému si ubližoval?" Propálil jsem ho pohledem, zatím co si mě měřil tím svým.
"Do toho ti nic není." Odsekl a mlčky se otočil. Chvíli trvalo, než se vzdálil a bylo pravdou, že sám jsem se při konverzaci s ním necítil pohodlněji. Spíše z něho vyzařovala temná energie, ze které mi šel mráz po zádech.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
