Bang Chan je obyčejný vysokoškolák, jehož zájmem je dobře dokončit školu a následně si najít dobrou práci. Nikdy by nechtěl kazit rodinně pověst, zatím co Felix byl jeho opakem. Nenáviděl každého kolem sebe a jeho přezdívka na škole mluvila za vše...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Sledoval jsem film v mém pokoji a hladil ho po vlasech. Nevím, co se mu honilo před chvílí hlavou, ale hleděl mlčky před sebe a pochybuju, že pozoroval film. Byl jsem rád, že na chvíli usnul. Opatrně jsem vstal, abych ho nevzbudil a přikryl ho. Vypnul jsem notebook, který jsem položil na zem. Opatrně jsem vzal jeho telefon, který už nějakou chvíli svítil na stole. Max. Tenhle volající volal Felixovi více než desetkrát. Určitě hovory zvedal, jenomže kvůli mé přítomnosti ne. S povzdechem jsem se otočil na spícího Felixe a ač nerad jsem se vedle něj posadil a mobil mu dal před tvář. Když se odemkl, ihned jsem najel na zprávy. Zabolela mě každá věta, kterou jsem četl.
Sejdeme se? Víš, že ti chybím. Letěl jsem sem kvůli tobě. Nechci tě už opustit. Záleží mi na tobě. Miluju tě.
Tyhle věty se mi přehrávaly v hlavě dokola. Felixovi věty nebyly nějak extra záporné, jako kdyby se vyhýbal konfliktu a věděl, že nemůže. Přemýšlel jsem, jestli nejsem ta zábrana já. Na jednu stranu, nechtěl jsem ho pustit k němu, abych měl opět na očích Felixe, který utíká od ostatních. Opatrně jsem mu prohrábl vlasy a vypnul telefon. Nehodlal jsem mu nic vyčítat. Nemohl za nic, co se z toho děje.
Pod mými doteky tiše zamručel a já se pousmál. Když se na mě podíval s rozespalým pohledem, na rtech mu vyskočil slabý úsměv. Opatrně jsem si lehl vedle něj a zachumlal se do teplé deky. Ruce jsem mu obmotal kolem pasu a políbil ho na čelo.
"Kolik je?" Zamumlal hlubokým hlasem.
"Asi pět večer." Povzdechl jsem si. Jenom se ke mě mlčky více přitulil a já ho hladil po zádech.
"Mám jít k rodičům?" Zamumlal mi do ramene a já se pousmál.
"Už nějakou dobu neříkáš, že jdeš domu, ale spíše k rodičům." Pousmál jsem se.
"Cítím se více doma tady. Tvoji rodiče mě mají radši." Potichu jsem se zasmál, ale při myšlence, že bych jim to měl říct, se mi obrátil žaludek vzhůru nohama. Přesto jsem v tom cítil něco dobrého.
"Pronajmeme si byt?" Optal jsem se opatrně, ale on se ode mě odtáhl a překvapeně se na mě podíval.
"Cože? Proč?" Promnul si tvář.
"Napadlo mě. Říct to našim a-"
"Ty to chceš říct rodině?" Optal se opět překvapeně a já jen s lehkým úsměvem přikývl. Po dlouhé době jsem ho neviděl tak šťastného. Usmál se a radostně mě objal kolem krku, při tom se smál. Díky němu mi neunikl ani veselý smích. "Opravdu?" Odtáhl se a zadíval se mi do očí.
"Jo, ale ne dneska. Třeba zítra, ani nevím, jak jim to mám říct." Povzdechl jsem si a pocítil jsem opět tu nejistotu.
"Řekneme jim to v klidu doma. Je lepší, když budou v komfortní zoně." Pousmál se a posadil se. Mlčky jsem se zapřel lokty a zadíval se mu do očí. Byl jsem rád, že ho vidím zase šťastného. "Počkat. Proč tu mám telefon?" Optal se překvapeně a nahnul se k mé hlavě. Opatrně jsem chytil jeho ruku a mobil vrátil za svoji hlavu. Mlčky se na mě podíval, ale hned na to jsem si ho přitáhl k sobě blíž.
"Co kdyby jsi na chvíli na ten mobil zapomněl."
"Ty jsi se mi v něm hrabal." Zamračil se.
"Felixi, volal ti a já to takhle nechci." Povzdechl jsem si, ale opět jsem viděl na jeho tváři, že se něco děje. Chtěl se odtáhnout, ale já ho zastavil. "Neignoruj mě, prosím. Donutil jsi mě k tomuhle všemu a pak mi utečeš?"
"Nedonutil jsem tě k tomu." Odsekl mi opět nevrle.
"Felixi..." Povzdechl jsem si sklesle. "Nevím, co dělá lepšího než já, že se k němu pomalu vracíš, ale snažím se, opravdu." Jenom mě tiše pozoroval, než se ode mě odtáhl a vylezl z postele. Mlčky jsem se na něho podíval, než došel k oknu.
"Promiň..." Zamumlal, zatím co jsem vstal a objal ho kolem pasu.
"Chápu to, ale ty by jsi měl zase chápat mě. Rozhodni se prosím pro mě."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
