Bang Chan je obyčejný vysokoškolák, jehož zájmem je dobře dokončit školu a následně si najít dobrou práci. Nikdy by nechtěl kazit rodinně pověst, zatím co Felix byl jeho opakem. Nenáviděl každého kolem sebe a jeho přezdívka na škole mluvila za vše...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Tiše jsem vešel do kavárny a usmál se na Changbina, který stál mlčky za pultem a lehce mi zamával. Nemohl jsem si nevšimnout několika mladých puberťaček u pultu, jak se ho snaží balit. Tohle bylo pro něj normální, přesto se nedivím, že sem Seungmin nenaběhl a nezničil to tady. On takový je, jen když se mu zrovna nevěnuje a věnuje se druhým, kterým by neměl. Málem bych opomenul na Yongboka, který vedle mě tiše stál a nejspíše si začínal užívat tepla tohoto místa.
"Ahoj." Přišel jsem k němu a opřel se o pult. Hned na to se vedle mě zjevil Yongbok, který jen stál a nic nenamítal.
"Ahoj, co si dáte? Jinak, nečekal jsem tě tu s Felixem." Usmál se na něho mile, přesto hrál tu moji hru.
"Felix si nic nedá, je skromný a já si dám to, co obvykle." Uchechtl jsem se, zatím co jsem schytal od něho docela nehezký pohled. "Běž si sednout." Podíval jsem se jeho směrem, nad čím si on pouze odfrkl a odešel ke stolům.
"Mohl by jsi mu aspoň něco dát, je mu zima." Uchechtl se můj přítel, zatím co mi připravoval kávu.
"Ať si to koupí, já nemám peníze na rozdávání. Stále mi je dávají rodiče." Povzdechl jsem si a prohrábl si několikrát vlasy.
"Chceš to kafe osladit, či ho na něho budeš vylívat?" Pousmál se a já se mu podíval do očí.
"Co myslíš?" Usmál jsem se.
"Dobře, doleju tam studenou vodu, aby se neopařil." Uchechtl se a já nad tím pokroutil očima. Ať jel v našem plánu či ne, byl o něco hodnější než já a moje mladší babička. Podal mi mou objednávku a já se klidným krokem vydal k Yongbokovi, který tiše seděl u stolu. V rukou měl mobil a něco v něm pročítal. Mlčky jsem k němu přišel a hrnek více naklonil, aby se na něj vylil.
Překvapeně vykřikl, když teplý nápoj narazil do jeho zad a tak mu polil tričko i s koženou bundou. Podíval se na mě s nenávistí v očích a prudce se zvedl. Nikdy jsem ho neviděl tak rychle odejít jako dnes. Vítězně jsem se usmál a omluvně se ohlédl na Changbina, který akorát bral mop do ruky.
"Utřu to, jestli chceš." Pousmál jsem se, ale on nad tím mávl rukou.
"Hlavně, že jsi se ho zbavil, třeba ti dá pokoj." Začal utírat rozlitý nápoj a já pouze přikývl hlavou na souhlas. Nemohlo mi být líp. Spokojeně jsem se vydal ke dveřím kavárny.
"Zítra ve fitku, ano?" Usmál jsem se na něho a zamával mu rukou na pozdrav, což mi oplatil přikývnutím. Tiše jsem vešel do chladu a zahleděl se na tmavnoucí oblohu. Ani mi nevadilo jít tu dálku ke škole pěšky, zatím co jsem si neustále v hlavě přemítal svou výhru. Když jsem se však vrátil k autu, čekalo na mě nepříjemné překvapení. Moje auto - nebylo moje auto. Všude byla růžová barva a jediný kousek, který chyběl, byly kola. Vyděšeně jsem sledoval svoje auto a věděl moc dobře, kdo mi to splatil.
Další den jsem měl naspáno nejmíň hodin, co jsem kdy mohl mít. Moje hodiny na studium se zkrátili díky mému rande s Yongbokem a mytí autem od růžové barvy, přesto to zanechalo nějaký ten růžový flek.
"A jak se vám líbilo vaše rande s Felixem?" Optal se mile Minho a já k němu zvedl pohled.
"Pár rozlitých nápojů, padla i růžová barva na auto, ale jinak super." Odbyl jsem ho, zatím co mě nechápavě sledoval.
"Takže dobrý?" Optal se tentokrát Hyunjin, který nechápal, která bije, stejně jako Minho.
"Nejlepší..." Zamručel jsem a sledoval poznámky k historii na dnešní test.
"Proč mám pocit, že to bylo to nejhorší, co ho kdy v životě potkalo?" Začal do mě rýpat Hyunjin, nad čím jsem pouze pokroutil hlavou a mlčky seděl dál u počítače.
"Řekl bych, že se tam stalo toho hodně." Začal se do toho plést i Minho. Mlčky jsem se napil vody, kterou jsem měl položenou na stole a snažil se nemyslet na to moje ubohé auto v růžové barvě. V kapse mi začal zvonit mobil a já ho neochotně přijmul, neměl jsem ani náladu zjišťovat, o koho jde.
"Prosím?" Zamumlal jsem.
"Chane, prosím tě, máš plány na dnešní večer?" Zaslechl jsem mámin hlas a já se slabě pousmál.
"Ne nemám, proč?" Optal jsem se naléhavě.
"Máme obchodní schůzku s jednou rodinou a byli jsme pozvání na večeři. Mohl by jsi dorazit na adresu Gero 57?" Zaraženě jsem se podíval před sebe. Gero 57... Tam v té ulici bydlí Yongbok, jako vážně mami?!
"Dorazím tam v sedm, jdu ještě do fitka s Changbinem." Povzdechl jsem si.
"To dneska vynecháš. Musíš tam být už v pět. Měj se." Rychle vypnula hovor a já se otráveně podíval na obrazovku. Co jsem komu zase co udělal.... Jo, Yongbokovi, ale ten se nepočítá. Mlčky jsem sjel po židli a měl chuť se schovat před světem.
"Ten pohled... Maminka?" Zašklebil se provokativně Hyunjin a já po něm střelil pohledem.
"Jo. Zase její plány přebíjejí ty mé." Zamručel jsem a narovnal se.
"Stále nabídka platí, že můžeš bydlet s námi v bytě." Nabídl se Minho.
"Nevidím důvod, proč si přidělávat starosti brigádami." Mávl jsem k němu rukou a byl rád, že naše konverzace nepokračovala. Žít sám, či bydlet s těma dvěma by mě akorát tak dostalo do hrobu.
***
O něco kratší kapitola, než teď píšu, ale slibuju, že další bude delší a lepší :D
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
