Bang Chan je obyčejný vysokoškolák, jehož zájmem je dobře dokončit školu a následně si najít dobrou práci. Nikdy by nechtěl kazit rodinně pověst, zatím co Felix byl jeho opakem. Nenáviděl každého kolem sebe a jeho přezdívka na škole mluvila za vše...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Jsi v pořádku?" Usmál se ještě více, když mě pozoroval už nějakou chvíli, ale já nedokázal odtrhnout úsměv od jeho krásného úsměvu. S mým tělem se dělo něco špatně, hodně špatně. V hlavě jsem si převáděl všechny možná fakta, jak mu vylíčit jeho krásný úsměv, kterým mě obdaroval.
"Jo..." Vydechl jsem s hloupým úsměvem na rtech, nad čím se on zasmál. Jeho zvonivý hlas mi uvízl hlavě a já zalapal po dechu.
"Tváříš se strašně, Chan Hyung." Překvapeně jsem zamrkal a odtrhl od něho zrak, když hlavou se smíchem kroutil. Zhluboka jsem se nadechl a promnul si oči. Nikdy bych si nepomyslel, jak moc mě tenhle kluk vyvedl z míry.
"Jo, to je normální." Mávl jsem nad ním rukou a sledoval pro tentokrát své ruce, které nebyly tak zajímavé jako Felix, ale rozhodně se mi při pohledu na ně, nerozbušilo srdce a nepřipadal jsem si jako kdybych si vzal drogu.
"Nevrátíme se k nim? Ještě si budou myslet bůh ví co." Pomaličku si zvedl ze židle, ale já stále seděl na místě.
"Ty ani nevědí, že tu jsme. Věř mi." Zamumlal jsem a pohlédl na oblohu.
"A co tvůj společník Seungmin?" Uchechtl se.
"Je to kamarád a ten ví, kde jsme. Navíc ten ví všechno." Kmitl jsem k němu pohledem, zatím co jsem se setkal opět s jeho přiblblým úsměvem.
"Takže on je někdo, kdo by byl tvůj přítel, kdyby jsi ho chtěl mít." Nahnul se více ke mě, ale já ho hned odstrčil.
"Tak to není." Odvětil jsem mu a semkl rty do rovné čáry.
"Snažíš se vypadat naštvaně, naopak vypadáš roztomile. Na tvém vzhledu budeme muset zapracovat a teď pojď." Chytil mě za ruku a vytáhl mě ze sedačky. Ruka mi začala nepříjemně pálit pod jeho dotekem, ale přesto jsem to zahodil za hlavu a s povzdechem jsem ho následoval do místnosti za ostatními. Pohled mi však spočinul na první páru, který seděl na křesle a vyměňovali si sliny. Byl bych rád, kdyby to byl Ji s Minhem, či moje adoptivní maminka s tatínkem, ale viděl jsem až moc dobře Hyunjina s Jeonginem. Otevřel jsem ústa, abych začal kázat Hyunjinovi do života, co to provádí s takovým stvořením, místo toho jsem byl odtáhnut zpět na chodbu.
"Nech je být." Zašeptal vedle mě Felix s hlubším hlasem než před tím a já se na něho polekaně podíval. "Co? Děsím tě snad?" Uchechtl se.
"Ne. Jenom Jeongin je ještě dítě a to nejde, aby Hyunji-"
"Jeonginovi je skoro dvacet. Věř tomu nebo ne, umí se o sebe postarat a ví, co dělá. Ty jsi někdy nemusel od něho poslouchat jak moc je tvůj známý úžasný a podobně." Odvětil mi.
"Známý? Ty a Hyunjin?" Vydechl jsem tentokrát překvapeně, přičemž jsem opomenul na situaci, kdy bych Jeongina litoval a Hyunjinovi dal kázaní za to, co dělá s naším malým Maknea.
"Jsem z Austrálie a naše matky se znají už léta. Rodiče hodně podnikají, takže jim záleží na tom, aby bylo všechno perfektní a po čase někdo zdědil firmu, ale to je vedlejší. Vlastně s Hyunjinem se známe jako děti, žil jsem jednu chvíli tady, poté jsme se stěhovali tam a před dvěma roky jsme se vrátili." Vydechl a zastrčil své ruce do kapes, zatím co já ho sledoval stále v šoku.
"Ty jsi z Austrálie?" Vydechl jsem zaskočeně, zatím co mě pobaveně sledoval.
"Jo, ze Sydney."
"Já taky." Vyhrkl jsem, ale hned jsem si uvědomil, jak jsem zareagoval. "Teda... Žil jsem tam chvíli, moji rodiče jsou něco jako ti tvoji, až na to, že já jsem sem přišel v patnácti." Usmál jsem se nejistě.
"Páni, nikdy jsi nežil v Koreji?"
"Narodil jsem se tu, doma jsme občas mluvili Korejsky, ale převládala angličtina." Pousmál jsem se a sledoval jeho oči. Byly plné jiskřiček.
"Máme toho tolik společného až mě to děsí." Zasmál se. V tu chvíli mi došlo, že nejspíše ho má přítomnost mění. A to k lepšímu. Pomalu se začal otevírat a zářit. Byl jako slunce pod mraky. Nepřišlo mi to tak, že přemýšlel pořád nad tou přezdívku, aby si jí změnil, ale byl sám sebou.
"Nemusí tě to děsit." Položil jsem mu opatrně ruku na rameno a usmál se na něho.
"Wow, ty máš ďolíčky." Vyhrkl překvapeně a já se nejistě uculil. "Nemohl jsem si jich všimnout, když jsi se pořád na mě mračil, a teď jsi se pořádně usmál." Zkoumal mou tvář jako div světa a více se ke mě přiblížil.
"Nechci vás rušit, ale!" Přiskočil k nám přiopilý Ji a pověsil se mi na ramena. Úsměv mi hned z tváře klesl a povzdechl jsem si. "Jdeme hrát flašku!" Vypískl mi do ucha a já se podíval s prosebným pohledem na Felixe, který se jen uculil a odešel do kuchyně, kde nejspíše schovávalo zbytek skupiny.
***
Tak další část venku, brzo se dostaneme k tomu, co tak asi všichni chcete, aby se stalo :D
No, tak snad brzy u další kapitoly <3
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
