Bang Chan je obyčejný vysokoškolák, jehož zájmem je dobře dokončit školu a následně si najít dobrou práci. Nikdy by nechtěl kazit rodinně pověst, zatím co Felix byl jeho opakem. Nenáviděl každého kolem sebe a jeho přezdívka na škole mluvila za vše...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Přišel jsem do školy. Plný obav a každý pohled ve mě vzbuzoval hrůzu. Snažil jsem se schovat tvář do svého kabátu. Ty pohledy vypadaly plné znechucení, jako kdyby se každý dozvěděl všechno, co se ten večer stalo, přesto neměli jak se to dozvědět. Bylo to všechno v mojí hlavě. Se vším jsem uvnitř sebe bojoval.
"Ahoj." Zaslechl jsem veselý hlas Hyunjina, který ke mě doběhl, zatím co já jsem šel s davem po školních chodbách. Zhluboka jsem se nadechl a více si tvář schoval do kabátu, co to jen šlo. "Co ti je?" Podotkl překvapeně a dal mi ruku kolem ramen.
"Je mi jen zima." Pousmál jsem se. Lhát jsem moc neuměl, toho si byl každý vědom, přesto mě Hyunjin nechal, jelikož věděl, že hádat se, se mnou není nejlepší způsob, jak to ze mě dostat. Později to ze mě vypadne samo, jak každý víme. Před vstupem do třídy jsem se zaskočeně zastavil. V davu jsem zahlédl Felixe. Ne že by vypadal pro mé oči zvláštně, měl na sobě furt to samé, roztrhané kalhoty, kožené boty, můj kabát a na očích tmavé stíny, přesto se mé srdce rozbušilo při pohledu na něj, jako kdyby na mě svým vzhledem udělal dojem.
Naše oči se na vteřinu střetly a já věděl, že musím odsud co nejdříve odejít a snažit se vyhnout konverzacím, které byly podobné o víkendu. Bál jsem se, že se to někdo dozví a nechtěl jsem, aby to rozhodně byli ti čtyři, kvůli kterým se tohle všechno děje. Můj plán na útěk se nezdařil, jelikož jsem celou dobu stál jako sloup zaražený v zemi a pozoroval ho, jak ke mě pomalým krokem přišel a usmál se. Ten úsměv byl upřímný, poznal jsem to.
"Vypadáš zaskočeně." Uchechtl se, zatím co já lehce pootevřel ústa, ve snaze něco říct, přeci jenom jsem ze sebe nic nedostal. Bál jsem se s ním prohodit jakékoliv slovo. "Nebudeš si se mnou povídat?" Optal se ublíženě, ale stále se mi díval do očí. U srdce mě svíral zvláštní pocit.
"Promiň." Špitl jsem a uhnul jsem ode dveří, aby mohli ostatní projít do naší třídy, čímž jsem opět náš okruh zmenšil.
"Vím, že máš obavy, ale to neznamená, že se semnou nemusíš přestat bavit." Opatrně mě chytil za ruku, ale já se mu vyškubl. Polekaně jsem se rozhlédl kolem, abych zjistil, zda se někdo nedívá. "Dobře." Povzdechl si a založil si ruce do mého kabátku. "Myslel jsem, že to, co jsem ti řekl včera, tak tě upokojí v tom, aby jsi se nebál."
"Nebojím se." Odvětil jsem.
"Bojíš se více jak srnka, kterou nahání lovec." Odsekl mi a já se na něho opět podíval. "Pokud se bojíš, půjdu. Naše konverzace by stejně nikam nevedla." Otočil se a vešel do davu. Tiše jsem k němu natáhl ruku, abych ho zachytil a mohl s ním ještě chvíli mluvit, ale stihl se prokličkovat přes dav ke schodišti do dalšího patra.
Uvnitř jsem bojoval s něčím, co se po včerejší noci objevilo. Byla to zvědavost a to druhý, jsem neznal. Bylo to nové, ale jisté bylo, že jsem se toho bál. Bolelo to, když jsem byl sám a probudilo se to naplno, když jsem ho viděl. Vždy to zázrakem ožilo, když jsem zaslechl jeho hlas, či ho jen zahlédl a postupně umíralo, když jsem ho neviděl. K tomu se ve mě objevil strach. S povzdechem jsem zalezl rychle do své třídy, kde jsem se posadil obvykle na své místo a vytáhl svůj notebook. Naklepal jsem složku s angličtinou a vzpomněl si na Felixe, který mi říkal, že sám je z Austrálie. Ze Sydney. Bylo možné, že jsme se párkrát mohli shledat tam, ale nikdo z nás si to nepamatuje.
"Co jste dělali večer?" Píchl do mě tužkou Minho a já se na něho překvapeně podíval. Když jsem si uvědomil jeho slova, rychle jsem ho odbyl tím, že musím něco dělat v notebooku. Pravdou bylo, že tak rád bych se podělil o informaci a starosti, aby mi pomohli, ale oni by to spíše brali jako výhru a měli z toho strašnou radost. Rukama jsem si zajel frustrovaně do vlasů a hlavu si položil na stůl.
"Co budu dělat..." Zaskučel jsem.
"Jsi v pořádku?" Optal se pro tentokrát Hyunjin a já se na něho mlčky podíval.
"Ani ne." Povzdechl jsem si. Viděl jsem na dlouhánovi, že by pokračoval, přesto se držel zpátky a s lehkým úsměvem mě poplácal po rameni.
***
tak dvě minuty zpátky, co jsem chtěla psát, jsem koukala na Chana :D
Nikdy nechápu, proč poslední neděle streamuje tak brzo xD
Jediné štěstí, že já spím taktéž poslední dobou jen do šesti a pak nemůžu zabrat :D
Líbila se vám kapitola?
Teď snad budou vycházet častěji než před tím, jelikož tak nějak budu doma do nového roku :3
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
