Moonshine | Chanlix au✔

☾Druhé kolo☾

Začal další den, další povinnosti a ty se hlavně týkaly mě. Pohledem jsem bloudil očima u šaten druháků, kteří ignorovali mé pohledy, než jsem vyhledal zrovna partičku dvou blbců. Jisungovi bych možná i odpustil kvůli jeho matce, musí to mít taky doma těžké. Jeonginovi také kvůli roztomilosti, ale ne tomu zbytku, se kterým sedím ve třídě. První, kdo si mě všiml, byla růžovlasá hlava, teda aspoň jsem si to myslel. S lehkým úsměvem jsem na něho zamával, než mi okolo ramen padla něčí ruka. Pohledem jsem kmitl do strany, kde stál Hyunjin a povzdechl si. Ani trošku jsem nebyl středem pozornosti. 

"Na koho koukáš?" Optal se zaujatě dlouhán vedle mě a podíval se mi do očí. 

"Na tebe těžko." Odtrhl jsem pohled a zhluboka se nadechl. Možná Yongbok nechodí v čas, to by i k němu sedělo. 

"Nech mě hádat, přeci jenom máš slabost pro Felixe." Začal se vrtat ve špatném bodě, ale ve správné lži. Mlčky jsem sledoval svatou dvojici, která si to k nám vydala, než jsem pohled přemístil k hledanému. Vcházel akorát ke své šatně a v uších měl sluchátka. Nedokázal jsem si nevšimnout jeho rozmazaných stínů kolem očích, ale ruku do ohně bych za to nedal zda to bylo úmyslně. Vypadal jako kdyby se rozmazali při pláči, ale na jednu stranu to nebyla má věc. 

Odtrhl jsem se od Hyunjina a nahodil falešný úsměv. Klidným krokem a přesto s bušícím srdcem jsem došel až k němu a opřel se o skříňku vedle něj. Nevnímal mě, přesto jsem ho nechal. Vytáhl pár neuspořádaných papíru, některé zmuchlané a počmárané. Zabouchl skříňku, a když se naše oči střetly, polekaně uskočil a narazil do kluka za sebou, který mu věnoval jenom nehezký pohled, ale pokračoval ve své chůzi. 

"Ahoj, kdy spolu zase někam zajdeme?" Uculil jsem se a sváděl vnitřní boj sám se sebou, abych mu to na místě neodpískal a neutekl od něho. 

"Co?" Optal se drze a vytáhl si sluchátka z uších. Překvapeně jsem zamrkal a podíval se na chodbu, kde nás pobaveně sledovala skupinka našich přátel. 

"Uff..." Nadechl jsem se a probodl ho pohledem. Klid Chane, nic to nebude, jenom mu uděláš ze života peklo. "Zda nechceš zajít na rande, na naše první pořádné." Ušklíbl jsem se a on mě probodl pohledem, následně kmitl pohledem ke skupince. 

"Proč chceš jít se mnou na rande?" Optal se zmateně a při tom kroutil hlavou. Bylo mi jasné, že mi nevěří, přesto jsem si chtěl nějak jeho důvěru získat. 

"Mám ti připomínat, jak nám naše první rande nesedělo? Nebo můžeme dát pokračovaní toho, co bylo v autě." Zazubil jsem se, ale moje vnitřní já křičelo a prosilo o pomoc. Chane, tři měsíce! Vydrž to!

"Druhé kolo, jo?" Ušklíbl se tentokrát on a přirazil mě na skříňky za sebou. Zaskočeně jsem se nadechl a sledoval jeho tvář, která se nebezpečně přibližovala. Snažil jsem si udržet vážnou tvář, ale když jeho rty skončili na těch mých, celé moje tělo opět strnulo a já zůstal tiše stát na místě. Několik hlasitých zalapání po dechu mě donutilo ho od sebe odtrhnout a vyděšeně jsem ho sledoval. "Tak odpoledne na tebe počkám, ty můj slaďuši." Rýpnul si do mě. Po těle mi přejel mráz a já hmátl do kapsy od kalhot pro balíček žvýkaček, který mi určitě zmizí hned první hodinu. 

Ve chvíli, kdy mi pouze zamával a já ho jen sledoval, zazvonilo. Rychlým krokem jsem prošel kolem zbytku skupiny, kteří mě jenom sledovali s otevřenou pusou a zalezl do zadní lavice. První věc, co jsem udělal bylo, že jsem vysypal celý balíček žvýkaček do úst a snažil se zahnat tu odpornou chuť cigaret. 

"To chce vysvětlení." Doběhl ke mě Hyunjin, který si zabral místo uprostřed jako vždy, zatím co Minho se posadil na kraj, přesto jen tiše poslouchal. "Viděl jsem, že jste se políbili, není to skvělý? Takže jenom přece se v tobě něco zlomilo. Vítám tě v naší skupině, budeme muset slavit. Napíšu Changbinovi, aby to bylo u něj, určitě bude mít taky radost." Plácal jedno přes druhé, zatím co já si promnul kořen nosu a radši popadl svůj telefon, kde jsem napsal Seungminovi rychlou zprávu o svém bojkotování. 

Celý den jsem se nezbavil té chuti, ani Seungminovo podporování v tom, co dělám a za to všechno mi byl přislíben dezert. Sladkému dortíku se přeci nedá odolat. Mlčky jsem se pomalým krokem plahočil před budovu školy a doufal jen v to, že s ním nebudu muset strávit několik dalších dní. Taky jsem nesměl opomenout referát o osobě na psychologii, kterou mám uvézt a také její chování. Jaký důvod má a podobně. Přesto koho si vybrat, že? 

"Plazíš se jako šnek." Pohledem jsem kmitl k Felixovi, který stál u dveří a v ústech měl cigaretu. S povzdechem jsem přišel až k němu a smiřoval se s několika ztracenýma hodinami, které jsem mohl vložit do studia. 

"Takový jsem." Odvětil jsem mu a otevřel dveře. Tiše jsem vešel do mrazu a neobtěžoval jsem se mu přidržet dveře, přesto stihl proklouznout a zapálit si cigaretu. Tiše jsme se po boku vydali k autu, ale stále jsem ho neodemykal, i po té, co vzal za kliku. 

"Otevřeš nebo tu budu mrznout?" Začal stepovat, zatím co se mi na rtech objevil pobavený úsměv. 

"Nechci mít v autě zakouřeno, navíc, jdeme pěšky." Ušklíbl jsem se a on mě zaraženě sledoval. 

"Pokud jsi si nevšiml, dneska jsem se pořádně neoblékl." Ukázal na svou koženou bundu, nad čím jsem pouze kmitl rameny a odemkl, následně tašku hodil na zadní sedačky. Hned na to jsem zamkl a klidným krokem jsem se vydal do nejdelší kavárny, která by se tu mohla nacházet. 

Slyšel jsem jeho kroky vedle mě, ale sám si neodvážil již zapálit. Možná že mu byla zima? Určitě ano. Klepal se vedle mě a cvakaly mu zuby. Věděl jsem, že se tomuhle říká vítězství, taky skvěle chutnalo. 

"Kam chceš vůbec jít?" Zamručel vedle mě a já se zamyšleně zadíval před sebe. 

"Do kavárny. Půjdu se podívat na kamaráda." Kmitl jsem k němu pohledem a sledoval jeho rudý nosík. Nevinně mě sledoval a rty lehce pootevřené. Takhle vypadal roztomile a nevinně, ale jenom vypadal.