Bang Chan je obyčejný vysokoškolák, jehož zájmem je dobře dokončit školu a následně si najít dobrou práci. Nikdy by nechtěl kazit rodinně pověst, zatím co Felix byl jeho opakem. Nenáviděl každého kolem sebe a jeho přezdívka na škole mluvila za vše...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Tiše seděl na v lavici a v hlavě si přehrával celou tu noc. Každičký detail jsem si zapamatoval a moje se zformulovaly do lehkého úsměvu. Mlčky jsem sklopil hlavu a začal myší jezdit po obrazovce notebooku. Zatímco jsem byl ve svých myšlenkách a snažil se na vše myslet pozitivně, má učitelka vyčkávala jen než se proberu ze svého snění.
"Dobře, Pane Bang, můžete přijít k tabuli a říct nám, o kom jste si připravil prezentaci?" Optala se náhle za mými zády a já sebou polekaně škubl. Překvapeně jsem několikrát za sebou zamrkal a zhluboka se nadechl.
"Prezentaci? O-o čem?" Usmál jsem se nejistě, jelikož jsem po celý den školy buď jančil nad blbostí, kterou jsem provedl, nebo spíše se nad ní i rozplýval.
"Prezentaci o člověku, který vás zaujal. Jak jistě víte, je hodina psychologie, ne snění, tak pojďte před tabuli." Vyzvala mě a já se překvapeně ohlédl na své přátelé, kteří se pouze tiše chichotání. Trnul jsem strachy, jelikož sám jsem nevěděl, o kom budu mluvit. Nepřipravil jsem si nic a při cestě před tabuli jsem měl stále jenom jeho v hlavě. Vlastně i tahle prezentace měla být o něm. Mlčky jsem se zastavil před tabulí a podíval se na každého kolem.
"Takže..." Začal jsem a sám nevěděl, co říct.
"Vy jste si pro nás nic nepřipravil? Jste jeden z pilných studentů na této škole." Podívala se na mě sklesle, zatím co já přejel pohledem své spolužáky a opět se nejistě usmál.
"Připravil, jenom... Nejsem si jistý."
"Dobře, o nic nejde. Řekněte jméno osoby, jak vypadá, co pro vás znamená a čím vás fascinuje." Pobídla mě rukou. Před očima jsem měl jasný obrázek usmívajícího Felixe na balkoně. V ten den jsem mu řekl, že je sunshine.
"No... Jeho jméno je Lee Felix." Sklopil jsem pohled, abych se vyhnul těm pohledům, které nejspíše byly udivené, či se mi chtěli vysmát přímo do tváře. "Je skoro stejně vysoký jako já, tmavé vlasy a pihy pod očima." Viděl jsem jasně jeho tvář při našem druhém setkání, když jsem do něj vrazil. " Jeho pihy jsou zvláštní, nikdy jsem neviděl člověka tak s jasnými pihy na nose jako je má on. Kdyby jste se s ním viděli zpříma, na jedné straně má na líci pihu ve tvaru malého srdce." Tentokrát jsem si vybavil chvíli, kdy jsem ležel vedle něho v posteli a zkoumal jeho pihy. "Co se týče jeho úsměvu, dokáže vám rozjasnit den. Felix je pro okolí spíše jako černá šmouha na tričku. Nikdo ji rozhodně nechce a raději by jste se jí zbavily. Stejně jako jsem to chtěl udělat já. Nikdy nesmíme soudit člověka, se kterým jsme osobně nemluvili a nevyslechli si jeho starosti. On rozhodně není špatný člověk, ačkoliv tak působí na své okolí, ale uvnitř je hodný člověk, chytrý, vtipný a hezký." Vydechl jsem se slabým úsměvem. Vzpomněl jsem si i na jeho tetování, ze kterého mě mrazilo po těle, jelikož zakrývalo ty řezné rány. "Jsem rád, že jsem měl možnost toho člověka poznat lépe. Nikdy bych nevěřil, že máme i hodně věcí společných a možná i budeme mít." Opatrně zvedl pohled ke svým spolužákům, který mě sledovali přesně, tak jak jsem čekal.
"Dobře. Popsal jsi to rychle a stručně. Vím, že jsi si to nepřipravil, kdyby ano, vypadalo by to jinak, přesto tě nebudu hodnotit špatně. Jsou tu takový, kteří si to vůbec nepřipravili." Kmitla pohled k Minhovi, který uhýbal pohledem. Uchechtl jsem se na nad hloupostí svého kamaráda a lehce se poklonil ke své učitelce. "Tak třído, druhá polovina bude mít referáty ve zbylých hodinách v tomto týdnu." Usmála se a akorát zazvonilo. Rychle jsem popadl věci ze stolu a oblékl se do kabátu.
"Tak Felix, jo?" Uchechtl se Hyunjin.
"Proto nevnímáš celý den. Chvíli jsi jako hromádka neštěstí a potom jako sluníčko." Píchnul si do mě i Minho a vyrazili se na chodbu, která se plnila žáky spěchající domů, či na kolej. Na jejich poznámku jsem nijak nereagoval, ale místo toho jsem se zahleděl do davu, zda ho nepotkám. Je pravda, že se stále bojím, ale tak nějak jsem vnitřně chtěl svůj čas trávit s ním. Tiše jsem se prodral k šatnám, kde jsem ho ani tam nezahlédl. Odebral jsem se ke svým skříňkám a pohledem putoval po chodbách, než se vedle mě ozvala rána a já polekaně uskočil od skříňky.
"Tak pihu ve tvaru srdce, chytrý a vtipný." Zaslechl jsem hlubší hlas a s lehce červenými tvářemi jsem se zahleděl na pihatého chlapce, opřeného o skříňku.
"J-jak?" Optal jsem se zaskočeně. Tiše kmitl k telefonu a odemkl ho. Opatrně jsem se mu zahleděl přes rameno a viděl celé video, které někdo natáčel z mé třídy. Nemohl jsem si nevšimnout ani popisku videa, který zářil nad videem ze školního instagramu. Moonshine protector.
****
Snad se líbí, dneska to byla takový psací den, nepsací den.
Asi tak na 10x jsem psala tuhle kapitolu, jelikož doktor, práce a návštěvy + ségra :D
Snad brzy u další kapitoly <3
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
