Který je ten pravý?

1. Kapitola

* Pro ty, co neviděli MHA, přečtěte si úvod do příběhu, kde vysvětluji důležité fakta, bez kterých byste nerozuměli začátku příběhu.

* Postavy jsou starší, celkově je to inspirované spíše cospleyery.

* Postavy zmíněné v příběhu:
Studenti - Izuku Midoriya (Deku), Katsuki Bakugou (Kacchan), Eijiro Kirishima, Denki Kaminari, Mina Ashido, Ochaco Uraraka, Tenya Lida, Tsuju, Mineta...
Superhrdinové/učitelé - Shota Aizawa, All Might (Všemocný), Děvče pro zdraví...
+ rodiče hlavních postav a příležitostné postavy

----

1. Kapitola

Už je to asi tři týdny, co mi Kacchan přestal posílat posměšné vzkazy na papírcích během hodin, už ani nevyrypoval před ostatními, aby měl záminku se se mnou prát. Prát myšleno zbít mě. Jinak to nekončilo. Často jsem se ani nebránil. Když jsem to zkusil, dopadlo to úplně stejně. Kacchan se mnou vytřel podlahu.

Ale poslední dobou to bylo jiné. Nepřestal, ani nepokračoval. Běžně si mě nevšímal, sem tam od něj zazněla jen blbá poznámka na mě. Třeba když mě minulý pátek 'profesor Aizawa vyvolal k tabuli a oslovil mě Midoriya, za mnou zaznělo jen moron. Shodí to sebevědomí, když nějaké máte. Když ho nemáte, tak jako já, jenom to přilívá olej do ohně, který se jednou stane nezkrotným. A to stalo minulý pátek.

Vztekle jsem skočil po Kacchanovi a srazil ho ze židle na zem! Aizawa to vzal poměrně dobře. Zakroužil nad tím očima se slovy, že už jsme zase v sobě. Mě od Kacchana tahal Lida a jemu se snažil pomoct Kirishima na nohy. Ten sebou vztekle mrskal, že pomoc nepotřebuje. Bylo pro mě záhadou, proč Kirishima byl na tom jinak. Pečoval o něj tak jako já kdysi, ale jemu neubližoval.

„Do ředitelny, chlapci. Oba... A k tabuli půjde Uraraka místo tebe, Midoriyo." „Počkat, jak oba dva do ředitelny? Snad je jasné, kdo za to může," prskl vztekle Kacchan. Nebyl zvyklý, že se bráním.

„To mě nezajímá. Jeden provokoval, druhý se pral. Půjdete k řediteli oba. Už mám pokrk vašich problémů. Měli byste si to, co nejdřív vyříkat, než podám žádost o vyloučení pro vás oba a můžete být premianti, jak chcete." Už to tak dobře nebral, uznal jsem. Smutně jsem se Aizawovi omluvil a šel do ředitelny. Kacchan si to nabroušeně štrádoval za mnou. Přísahal bych, že to byla ta nejdelší cesta v mém životě, přesto že byla ředitelna jen o jedno patro výš na druhé straně chodby.

V koutku duše jsem doufal, že Kacchana nenapadne mě žduchnout ze schodů. Přísahal bych, že by toho momentálně byl schopný. Zároveň jsem si přál, aby promluvil. Aby mi konečně vysvětlil, proč naše přátelství proměnil v šikanu a proč z ní silnou nenávist.

Ohlédl jsem se za ním. „Co čumíš, Deku," prskl hned. „Kacchane, stůj," otočil jsem se k němu celým tělem a položil mu ruku na hruď, aby zastavil. Stál mi tak tváří v tvář. „Prosím, mluv se mnou." Protočil oči. „Nemám o čem s tebou mluvit." Chtěl mě obejít, ale udělal jsem krok do strany, kam chtěl jít i on, abych mu opět zkřížil cestu. Chtěl proto ustoupit na druhou stranu, ale opět jsem mu vstoupil do cesty. „Deku..." sykl podrážděně. Znělo to strašlivě.

„Prosím... Jsme nebo alespoň jsme byli kamarádi, přece..." opět jsem mu znemožnil jít dál, ale Kacchan už bouchl. Vzteky mě chytl za košili a třískl se mnou o nejbližší zeď! Nejspíš bych to ani neustál, zády mi projela silná bolest, ale stále mě držel. „My nejsme přátele, Deku..." zavrčel mi do tváře. „A jestli jsme někdy byli, tak je to pryč a nic s tím nezmůžeš. Zapomeň na ty dětské chvíle. Už nejsme malí." S tím povolil sevření a odkráčel do ředitelny. Tak tak jsem se tam rychle dobelhal, abych přijal svůj trest a nedal na sobě nic znát.

„Už jsem dostal zprávu od Aizawy, co se stalo. Takže, kdo si začal?" Když jsme oba ale ukázali na toho druhého se slovy, že on, tak si jen povzdechl. „Už jsem o vás dvou slyšel mnoho. Nevím, co k sobě cítíte nebo necítíte, je mi to úplně jedno. Pokud se míníte prát venku, vaše volba, váš problém. Ale pokud se dostane do médií, že se naši studenti neumí chovat a nezvládají své emoce, přísahám, že tento rok bude pro vás posledním. Tady ve škole budete sekat dokonalou latinu. Upozorním na to učitele, aby dohlíželi, jestli to dodržujete." Oba jsme pokývali hlavou a dali se na odchod. „Momentíček. Nikdo vás nepustil." Překvapeně jsme se zastavili a věnovali mu pozornost. „Omlouváme se, pane řediteli," pronesl jsem za nás oba. Kacchan by toho schopný nebyl. Ještě by ho za to vyhodili hned.

„Řeknu uklízečce, že vaši třídu dneska uklízíte vy dva. Chci vidět, že posbíráte veškeré odpadky, vynesete koš, vydezinfikujete lavice a židle, vytřete podlahu a pozvedáte židle. Myslím, že bude velmi ráda za takovou pomoc. A vy se možná naučíte spolu lépe vycházet... A prosím chlapci, žádné praní nebo se tu zase uvidíme," usmál se a pustil nás.

Když jsme se vrátili do třídy, všichni na nás byli zvědaví, s jakým trestem jsme vyvázli. Aizawa ale všechny utišil, že je hodina a tak když psal na tabuli, nejen Kacchanovi, ale i mě přistálo na stole hned několik papírků. Když jsem se na Kacchana otočil, který si je zrovna četl, jen se na mě zle podíval. Otočil jsem se radši zpět a pustil se do svých. Psala mi Uraraka, Lida a Tsuju. Lida a Tsuju se oba ptali, co máme za trest. Odpověděl jsem jim. Ale Uraraka se ptala na něco zdaleka jiného. Vždy mi rozuměla víc než ostatní.

Jak se cítíš? Jste v pohodě? <3

Díky za optání, Uru. Cítím se smutně. Myslím, že mě Kacchan nenávidí a už se to mezi námi nikdy nesrovná.

Natáhl jsem ruku s papírkem k ní, už se pro něj natahovala, když v tom mi ho z ruky vytrhl Mineta. Jestli jsem k někomu aspoň trochu cítil nenávist, nebyl to Bakugo, ale on. Zvedl hned ruku s papírkem a zavolal jméno učitele. Já i Uraraka jsme ztuhli. Přesně proto ho nemám rád. Strká nos do věcí, do kterých mu nic není.

„Dej mi to," zavolal jsem na něj ještě, ale už bylo pozdě. Aizawa se otočil a kráčel k Minetovi. „Děkuji, Mineto. Budu ignorovat, že jsi práskač, jen proto, že na ně mám dohlédnout. Ale aby bylo jasno, nemám to rád." Mineta se hned stáhl se smutným výrazem v obličeji. Rozevřel papírek a já věděl, co bude následovat.

„Jak se cítíš? Jste v pohodě? Díky za optání, Uru. Cítím se smutně. Myslím, že mě Kacchan nenávidí a už se to mezi námi nikdy nesrovná," přečetl nahlas před celou třídou a zvedl ke mně pohled. Myslel jsem, že se propadnu hanbou. Téměř všichni se mi začali smát, někdo méně nahlas, někdo víc. Jen mí přátelé se mnou soucítili. Zrudl jsem ve tvářích, ale zároveň cítil úlevu na srdci, že jsem toho nenapsal víc.

„Dojemné," hlesl jenom, hodil papírek na můj stůl a sklonil se ke mně. „Dneska bodujete, Midoriyo," řekl hlubokým hlasem. „Snažte se tak, abych nemusel dát zprávu řediteli."

Bál jsem se na Kacchana otočit. Seděl hned za mnou. Přísahal bych, že jsem cítil, jak mi propaluje záda očima.