Který je ten pravý?

9. Kapitola

Ráno jsem se připravil do školy, dal si snídani a vzal si úkol, který jsme měli s Kacchanem vypracovat. Před školou jsem narazil na Uraraku, Lidu a Tsuyu, kteří n mě mávali. Šel jsem k nim a popřál jim dobré ráno. „Jsme rádi, že jsi zpátky, Izuku," řekla Tsuyu. „Jo, přesně. Docela jsi nám tady chyběl. Určitě si musíme dát spolu oběd," řekl Lida.

Uraraka viděla můj výraz a věděla, že se něco děje. Nechali jsme jít ostatní napřed a zůstali jen my dva stát před školou. „Co se děje, Izuku?" „Já... včera jsem volala Kacchanovi. Přijde mi, že se mi vyhýbá." „Proč si to myslíš?" „Řekněme tomu jen intuice." Položila mi ruku na rameno. „Moc nad tím přemýšlíš. Buď v klidu a ono to bude dobré." Usmál jsem se na ni a ona zase na mě.

Šel jsem s ní do třídy a říkal si, že už mi z toho možná fakt hrabe. Možná měl Kacchan pravdu, že ta žárlivost zničí hlavně mě.

Bohužel, jsem se nemýlil. Otevřel jsem dveře do třídy a viděl, jak Kacchan sedí na židli ve své lavici a na stole mu sedí Kirishima, kterému se opírá rukama a hlavou o stehno. Odpočíval, jako by nic, mezitím, co jej hladil ve vlasech.

Zůstal jsem v šoku. Uraraka se na mě hned podívala se stejným výrazem. Po chvíli se ke mně ale otočilo víc lidí. Dost možná jim začaly docházet jisté věci. „Tsuyu, co se to tady děje?" špitla hned Uraraka na svou kamarádku. „Nejsem si jistá. Sedí tak už od chvíle, co jsem přišla. Pochopila jsem to tak že..." „Ale no tak, všem je jasné, co to znamená," ozval se ten známý protivný hlas po mé pravici. Zatímco Uraraka a Tsuyu šeptaly, on se nestyděl mluvit nahlas. A proč by jo, když to nebyl on, koho to trápilo. „Mineto," jmenovala ho tichým, leč přísným hlasem Uraraka. „Mlč," dodala. „Cho... dí... spo... lu," vyhláskoval s úsměvem, aby ji provokoval. „Určitě to tak není,"oponovala mu opět. Hádali se přede mnou jako malí, ale já nemohl spustit pohled z nich dvou.

„Ale no tak, to jako vážně? Už by mu to měl někdo říct. Prostě spolu chodí," řekl už natolik nahlas, že se otočil i zbytek lidí, včetně těch dvou hrdliček.

Nezmohl jsem se na nic jiného než rychle zmizet. Hned co se můj pohled setkal s těmi jejich, totálně mě to odzbrojilo, nemluvě o dalších dvaceti pohledech na mé introvertní kůži.

Vtrhl jsem na toalety a zašel do kabinky. Slzy mi tekly už nějakou chvíli, takže to dost jistě někdo po cestě viděl.

Zamkl jsem, položil prkénko dolů a sedl si na něj. Nohy jsem zvedl též, aby je nikdo neviděl. Chtěl jsem být sám.

Během chvilky mi byla ale samota odepřena. Doufal jsem jen, že je to někdo, kdo jde na toaletu a není to nikdo koho znám. Zadržel jsem na chvíli dech, abych se uklidnil a nešel slyšet můj pláč.

„Deku? Vím, že tam jsi... Viděl jsem tě sem jít." Ty neee, říkal jsem si v hlavě. Poznal jsem ho po hlase. Proč musel přijít zrovna on? Mlčel jsem. „Deku, promluvme si prosím... Sám jsi to přece chtěl." Jo, ale to jsem ještě netušil, že usiluju o někoho, kdo už někoho má. Na chvíli bylo ticho i na jeho straně.

„Poslyš, Deku," řekl už tišeji. Měl takový starostlivý tón. „Chci ti to vysvětlit jen z respektu k tobě, protože tě mám rád. Jinak bych se vůbec nesnažil. Tak mi prosím dovol, ti o tom říct." Z respektu ke mně? Tsss. A že mě má rád?

„Budu mluvit jen, když vylezeš... Chci s tebou mluvit tváří v tvář, ne do prázdna jak monolog... Takže buď pojď ven, a nebo odcházím." Chtěl jsem ho nechat odejít. Ale říkal jsem si, že dost možná je to naposled, co se mnou o tom chce mluvit.

Slyšel jsem kroky, jako by už odcházel. Natáhl jsem se po zámku a uvolnil jej. Zastavil se.

Otevřel dveře a viděl mě, jak si opírám hlavu o kolena celý uslzený. „Pojď odsud," podal mi ruku. Natáhl jsem ji k němu a nechal si pomoct na nohy, ale když mě vytáhl z kabinky, chtěl mě zároveň i obejmout. Vsunul jsem mezi nás ruku, abych mu dal najevo, že to nechci. Odtáhl se a nic neříkal. Zřejmě to chápal.

Oba jsme mlčeli. Bylo to tak trapné. Sklonil jsem radši hlavu. Nechtěl jsem se mu dívat do tváře. „Nevím u čeho přesně začít, Deku. Nechci tě tady trápit moc dlouho. Vím, že je ti má přítomnost teď hodně nepříjemná." To uhodl. „Nechtěl jsem, abys to viděl. Myslel jsem si, že nebudeš zase stíhat." „A co pak? Lhal bys mi dál? Nebo tvůj vztah s ním tajil?" řekl jsem ostře. „Deku, zvedni hlavu a podívej se na mě." Udělal jsem, jak chtěl. Měl jsem červené skleněné oči, opuchlý horní ret a červeň ve tvářích od pláče. Musel na mě být krásný pohled plný bolesti.

„Nelhal jsem ti. A rozhodně bych vztah s ním netajil. Chtěl jsem ti o tom říct dneska, buď na obědě nebo po škole, abys to mohl zpracovat." „Jak milé," falešně jsem se pousmál. „Jak dlouho s ním jsi? Hm?" „Od včerejška," řekl smutně. Tomu už jsem se ale musel zasmát. Byla to zoufalost, která mě k tomu dovedla. „Takže, co mi tím chceš říct? Že kdybych nejel domů a šel s vámi, byl bych možná na jeho místě já?" „Ne," posmutněl ještě víc. Takže já neměl ani šanci. Bodlo mě to víc než ostatní věci, které řekl.

„Proč ne?" zeptal jsem se. Vyloženě jsem do něj rýpal. Už mi ublížil natolik, že mě mohl rovnou zničit. Aspoň bych ho vnímal jako hajzla, co mi ublížil a ne jako kamaráda nebo lásku. „Neřekl jsem, že jsi neměl šanci, Deku. Jen, že kdybys tam s námi byl, nebyl bys na jeho místě... Nejsem si jistý, co by se stalo, dost jsme všichni pili... Možná bychom spolu něco měli, to nepopírám... Ale já miluju jeho. Byla by to otázka času." Opět jsem se nad tím musel pozasmát. „Takže na to bych ti byl dobrý?" „Co? Ne. Vždyť jsi u mě spal dvě noci a nesvedl jsem tě." „Nesvedl jsi mě jen proto, že jsem tě odmítl!" vyjekl jsem po něm. „Já to jen zkusil, Deku. Nechtěl jsi, tak jsem to přijal." „Ale pak jsem chtěl, copak jsi to nepochopil? Tak strašně jsem chtěl!" „Uvědomil jsem si, že by to byla blbost. Chtěl jsem nám dát čas a zkusit to, ale nešlo to. Necítil jsem se vůbec v pohodě. Hrozně jsem s tím bojoval." „Takže to byla lež, co? Že bojuješ s tím, že bys mohl chtít být s klukem. Jen jsi nechtěl být se mnou!" Najednou mlčel. „A lhal jsi mi, že k němu nic necítíš." „Nebyl jsem si jistý, co cítím." „Tak, co to rozhodlo? Hm?" Moc dobře věděl, na co narážím. „Chceš vědět, jestli jsem s ním spal?" „Jo."

Povzdechl. „Jo, spal." Usmál jsem se a pokýval hlavou. „Co?" „No už je mi to jasné. Získal si tě tím." „To není pravda." „Vážně? Podle mě využil toho, že jsi byl opilý." „Tak to není, Deku. Můžu za to já. Chtěl jsem to. A rozhodně to není to, co rozhodovalo. Je mi líto, že si tohle myslíš." Mlčel jsem. Co mu mám na to jako říct? „Neměl jsi mi motat hlavu, Kacchane," řekl jsem smutně. „Omlouvám se." Položil mi ruku na rameno. Tu jsem ale hned shodil. „Nech mě být, prosím." Pokýval hlavou. „Měl jsi radši zůstat u šikany. Možná by mi teď bylo líp." Zvláštně se zatvářil. „Já vím, že jsem ti moc ublížil, ale tohle není fér, to co říkáš." „Vážně? Šikanoval jsi mě a zlomil mi srdce! Co víc ještě chceš?!" zařval jsem. „Nic. Chtěl jsem ti to vysvětlit. Asi bych měl jít." Nic víc jsem mu už neřekl. Řekl jsem snad vše, co mi leželo v hlavě.