Který je ten pravý?

13. Kapitola

Katsuki's pov: (Neděle odpoledne, doma u Katsukiho)

Celý den jsem strávil s ním. Byl jsem z něj úplně mimo. Najednou mi přišlo všechno lehčí. Nemusel jsem se rozhodovat a věděl jsem, že tu vždy pro mě bude. Ať už udělám jakoukoliv blbost, stojí za mnou. Trápilo mě už jen jedno. Deku.

Věděl jsem, že mu musím říct, že spolu chodíme. Ale nejlépe během oběda ve škole nebo úplně nejlíp po ní. Chtěl jsem, aby měl čas to zpracovat. Bylo mi jasné, že to bude šok a že bude brečet.

Schoval jsem si tvář do dlaní. Kiri si ke mně klekl a stáhl mi ruce. „Katsuki, jestli tě něco trápí, pomůžu ti." „S tímhle mi pomoct nemůžeš... Musím Deku říct, že spolu chodíme a bojím se jeho reakce. Zraní ho to. Jistě bude brečet." Povzdechl si. „Já vím, že to pro tebe musí být těžké... Ale pokud tě to až tak moc sžírá, možná si neměl..." „Neměl co?" „Být se mnou," pohlédl k zemi. „Co to povídáš?" chytil jsem jej za ruce. „Katsuki... Byl jsem u toho... Nechtěl jsem. Šel jsem za tebou ti říct, že už odjíždíme, ale pak..." „Ty jsi to viděl..." Pokýval smutně hlavou. „Viděl jsem, že tě políbil... Slyšel jsem, jak řekl miluju tě... Tak nějak si říkám, že i možná ty chceš být s ním... Bojím se toho." Vzal jsem jeho tvář do dlaní. Leskly se mu oči.

„Katsuki, to ne... Hlavně neplač... Přísahám ti, že se nemáš čeho bát, ano?" Pokýval hlavou. „Věř mi."

Když jsem večer osaměl, sedl jsem si opět k deníku. Bylo mi lépe, ale stále jsem plaval ve svých myšlenkách. Nejen, že jsem lhal Deku, teď jsem lhal i Kirimu.

S Kirim je všechno jednodušší. Stojí za mnou hlava nehlava. Jen kdyby tak mohly zmizet všechny moje trable, které nám brání být úplně šťastnými... Viděl, jak mě Deku políbil a slyšel, jak mi vyznal lásku. Zřejmě ho to teď trochu užírá. Bojí se, že bych mu mohl utéct? Jsem asi špatný přítel, pokud se toho bojí. Chtěl bych mu dát všechno, co si zaslouží. Ale to já nedokážu. Miluju oba a zřejmě je to mé prokletí.

Stáli jsme na chodbě před třídou. Byl jsem nervózní a on tak klidný. Dodávalo mi to dobrý pocit, že je všechno v pořádku. Chytil mě za ruku. „Nemusíš se bát. Nikdo se ti smát nebude," podotkl. Přesně věděl, co se mi honí hlavou. Ale lidi, co chodili kolem nás, se otáčeli. „Dívají se." „To budou. Jsi tu známá osobnost. Zapomněl jsi? Vyhrál jsi na U.A. Sports první místo. Jsi pro ty lidi nejsilnější na škole. A teď držíš kluka za ruku," pozasmál se. „Děs a hrůza," udělal vtipný obličej. „Prostě jsou jen zvědaví. Můžeš být v klidu," dodal. Povzdechl jsem. „Asi máš pravdu." „Chovej se tak, jako bychom tam byli sami... Nebo, ne úplně sami, chápeš... Ale mysli na to, že mají svoje problémy, svoje pocity... každý z nich má někoho, kdo se mu líbí. Věř mi, že víc se na to díváš ty, než budou oni."

Vešli jsme do třídy ruku v ruce. Všichni nám postupně věnovali pozornost, ale my se snažili dělat, že tu není nic divného k vidění. Sedl jsem si do lavice a Kiri se vyhoupl na ni vedle mě. „Co to děláš?" zašeptal jsem. „Stojím za tebou hlava nehlava, ne?" usmál se. Byl obrovská podpora. Opřel jsem se o něj a nechal se hladit ve vlasech. Uklidňovalo mě to. Zavřel jsem oči a nevnímal nic jiného. Najednou jsem se cítil zase dobře. Má pravdu, že se nemusím bát, jak se na mě lidi dívají. Nezáleželo na tom. Záleželo jen na mě a na něm. A na Deku? Vyrušilo mě z klidu, když jsem slyšel „chodí spolu". Viděl jsem Deku, jak s šokem ve tváři se otočil a utekl ze třídy. Do háje...

Zvedl jsem hlavu a celá třída vypadala zmatená. „Chceš za ním jít?" zeptal se nervózně. „Když nebudeš žárlit..." Zavrtěl hlavou do stran, ale jeho výraz říkal něco jiného. „Chci mu to jen vysvětlit." „Věřím ti. A bude to tak fér."

To, co ale říkal Deku fér nebylo. Chápal jsem, jak moc jsem mu ublížil i že to bylo nejspíš zatajování pravdy a mnoho dalšího. Ale říct, že jsem měl radši zůstat u šikany, že by to pro nás bylo lepší, to prostě fér nebylo. A hrozně mě to mrzelo. Potkal jsem se na chodbě s Denkim. „Jdeš si s ním promluvit?" zeptal jsem se ho. „Jo. No, přijde mi jako fajn kluk. Stačilo se jen víc poznat a říkal jsem si, že by se mu právě teď kamarád hodil. Nezlobíš se na mě?" „Jistěže ne. Buď mu lepším kamarádem, než jsem byl já." „Jak to myslíš?" „Tak, že to vzdávám."

„Tak, jak to šlo?" zeptal se mě, když jsem se vrátil. „Vzdávám to s ním. Už se mu nebudu pokoušet nic vysvětlovat a rozhodně se nebudu držet zpátky." „Páni, ty jsi napružený. Co ti tak hrozného řekl?" „Že jsem měl radši zůstat u šikany... Nebo že sis mě získal sexem... A spoustu dalšího." Nic neříkal. Slezl z mé lavice. Za minutu mělo zvonit. „Je mi to líto, Katsuki." „To je dobrý." Pohladil mě po vlasech a odešel do lavice. Pár vteřin na to se vrátil do třídy Deku s Denkim. Jistě mou roli zvládne líp.