Který je ten pravý?

2. Kapitola

Škola skončila a nám začal trest. Radši bych tu třídu uklízel sám než s ním. Bojím se, že za to, co jsem napsal, schytám ještě dost, co proto.

Kacchan otevřel dveře s nepříjemným výrazem a hodil svůj batoh na stranu. Překvapivě mi ale nic neřekl a vzal si dezinfekci ve spreji a utěrku jako já. To trapné ticho jsem nevydržel.

„Omlouvám se. Neměl jsem po tobě skočit." Mlčel a dál utíral. „Nechci, aby ses mi omluvil za tu urážku. Cítím se tak stejně," řekl jsem o dost smutněji. Pro tentokrát už zvedl hlavu. „Měl bys radši makat, Deku. S takovou tady budeme hodinu." Jak může být takový? Povzdechl jsem.

Dodělali jsme lavice a židle, koš byl taky hotový. „Zvednu židle, ty vytři," řekl rázně. „Bereš si schválně tu těžší činnost?" „Těžká je možná tak pro tebe. Měl bys se sebou něco dělat, Deku. Jsi kost a kůže." To by už snad ani nebyl on, kdyby to nedoplnili urážkami. Udělal jsem tak, už jsme byli téměř hotoví. Vzal jsem si batoh a dal si ho na záda. „A aby bylo jasné, Deku... Ano, nenávidím tě a ne už se to nesrovná." Vyšel ze třídy jakoby nic. Já zůstal stát jako opařený. On mě vážně nenávidí...

Přišel jsem domů s dost smutnou náladou, ale před mámou jsem se trochu sebral. „Zlato, co jsi to dneska vyváděl v té škole? Volal mi ředitel, že jste se s Katsukim prali," dala ruce na boky a nechápavě vrtěla hlavou. „Proč se svým kamarádem bijete?" Nemohl jsem jí to říct. Měla Kacchana a jeho mámu tolik ráda. „Jen jsme se pohádali, mami. Uhodil jsem ho první. Mrzí mě to." Povzdechla si. „Co se to mezi vámi děje?" řekla opravdu smutně. „Nic, mami. Přísahám," objal jsem ji.

Další den jsem na obědě seděl s Urarakou. Cítila se vinná za ten vzkaz. Já jí ho, ale nevyčítal. Byla to hodně špatná souhra náhod.

„Takže ti vážně řekl, že tě nenávidí?" „Jo," řekl jsem smutně a napil se džusu. „To je hrozné, Izu... Možná bys to měl vzdát. Myslím, že se vážně usmířit nechce," zesmutněla. Věděla, že to nechci slyšet. Možná jsem to, ale potřeboval. „Měli bychom jít, za chvíli nám začne hodina a já bych se ještě rád stavil do skříňky." Zvedl jsem se hned bez počkání na odpověď. „Cože?! Počkej na mě!" zavolala hned Uraraka a začala sbírat věci na tácek, aby mě dohnala. Než to ale stihla, slyšela už jen velkou ránu a smích.

Kacchan mi nastavil nohu, abych spadl. Mohl jsem něco takového od něj čekat, když jsem procházel, bohužel jsem jej podcenil. Nebo spíš možná přecenil. Čekal bych, že do mě nebude rýt, aby ho nevyhodili. Ale to jsem se šeredně spletl.

Naštěstí jsem svůj pád zbrzdil dopadnutím na všechny čtyři. Ale prázdný talíř byl rozbitý na kousky. Když jsem nadzvedl ruku, všiml jsem si kalužky krve. Vytáhl jsem si malý střep z talíře z dlaně. Všichni se mi smáli, jako vždy. Jen Lida mi natáhl ruku, aby mi pomohl na nohy. Podal jsem mu nezraněnou ruku a nechal si pomoct. Na to se Kacchan netvářil moc hezky, ale v dalším řádění mu zabránila Uraraka, která hned skočila před něj a strčila mu do hrudi! „Dej mu už konečně pokoj!" zakřičela na něj. „Nebo co?" ohradil se na ni. „Kacchane dost, to je jen mezi námi," hlesl jsem statečně i když jsem měl slzy v očích.

Ďábelsky se na mě usmál, což pak přešlo na smích. „Snad se zase nechceš bránit, ty trdlo? Jediné na co se zmůžeš, je pláč," naznačil rukama, že brečím. „Tak se dívej," řekl jsem a šel k němu blíž. Všichni přihlížející udělali kolem nás intuitivně divácký kruh. „Snad se nechceš prát, Deku?" „Když budu muset," zvedl jsem ruce před sebe a zatnul dlaně v pěsti. Krev mi začala stékat po předloktí až k loktu, kde kapala na zem. Nebylo jí moc. I tak mě to děsilo. To jsem ale nemohl dát najevo. V jeho tváři šlo vidět znepokojení a hněv. Rozhodil jsem ho.

„Ne, dost! Vždyť je zraněný!" zavolala Uraraka, ale dav jí hned vycpal dozadu, že sotva viděla. Nepustili ji k nám. Lida se do toho taky snažil skočit a ukončit to, ale ostatní ho umlčeli řevem, že si to máme vyřešit sami. Já měl ale jasno, že tady umřu. Hypoteticky.

Kirishima mu položil ruku na rameno, zřejmě ho chtěl též zastavit, ale setřásl ji ze sebe a natáhl se, aby mi dal pěstí. Uhnul jsem a předčasně se zaradoval, protože jsem hned dostal druhou. Věděl jsem, že Kacchan vždy vyráží první pravou rukou. Levačku už jsem nečekal. Trefil mě do tváře pod okem. Spadl jsem na zem a cítil se úplně vyřízený. Ta fakt sedla.

Cítil jsem, že už mi nějaká ta slza stekla už i po tváři. Vážně jsem takový fackovací panák? Nesvedu už nic víc? Z přemýšlení mě vyrvala další rána, tentokrát na spánek, která už mě téměř vypla. Nečekal bych, že se do mě pustí i na zemi. Je to nedůstojné.

Zatmělo se mi před očima. V tu chvíli jsem schytal ještě jednu ránu do břicha! „Chcípni, Deku!" zařval vztekle na mě. Ale pak začala panika. Ležel jsem na zemi a viděl jen, jak Kirishima tahá Kacchana ode mě a táhne ho za ruku pryč, zatím co všichni utíkají. Naposled jsem viděl profesora Aizawu, jak se ke mně sklání a na něco se mě ptá. Těžko říct ale co, když jsem v tu chvíli zavřel oči a odpadnul. Kacchan mě úplně zničil. Nezmohl jsem se ani na jedinou ránu.