Který je ten pravý?

4. Kapitola

„Cože jsi udělal?!" Uraraka vůbec nechápala, proč jsem Kacchana zachránil. Ani jsem se nesnažil to vysvětlit. Sedla si na mou postel. „Achjo, Izu. Budeš mi chybět." „Je to jen týden, neboj. Brzy se tam vrátím." Pokývala hlavou.

„Víš, ve třídě se hodně šušká. Někoho napadlo, proč bys možná Bakuga chránil. Ale hádám, že jsou to asi jen výmysly. Jen jsem ti o tom chtěla říct." Zvědavě jsem se na ní podíval. „Co se šušká?" „Ehhh, někdo prostě jen tak prohodil, že možná... že se ti možná Bakugou líbí," usmála se pro zlehčení situace. „Ale z toho si nic nedělej," položila mi ruku na rameno. „Brzy na to zapomenou, však...""Je to pravda.""Eh..."Zastavila se. „Cože?" „Je to pravda," zamlčel jsem se. Chvíli na mě koukala, asi tomu nemohla uvěřit. „Izu, co to povídáš?" „Líbí se mi. Vždycky se mi líbil," poklesla mi hlava. Ani jsem si nevšiml, jak se ke mně dostala, ale objala mě. „To bude dobré, Izu." Myslím, že si to právě všechno spojila. Zřejmě teď i víc chápala, jak mi bylo, když byl na mě zlý. Když vám ubližuje někdo, kdo je prostě jen zlý, je to jiné, než když vám ubližuje někdo, na kom vám tolik záleží. A já jsem furt nechápal, proč s tím vůbec začal.

„Nechceš mi říct víc? Nechám si to pro sebe. Myslím, že by ti pomohl, to někomu říct." „Není moc, co. Vždycky jsem ho obdivoval. Už jako malý byl silnější a chytřejší než ostatní. Měl vůdčí osobnost a byl prostě dokonalý ve všem, k čemu se odhodlal. A nikdy se nebál... Postupem času jsem si začal uvědomovat, že ho obdivuju víc než je zdrávo. Nemohl jsem ho vyhnat z hlavy." „Myslíš, že to třeba ví? Že by ti ubližoval schválně kvůli tomu?" „Těžko říct, nikdy jsem nepřišel na to, proč začal." Uraraka jen smutně vzhlížela. „Takže, jsi gay?" „No, asi ano. Zatím se mi nikdo jiný než on nelíbil, tak to nemůžu říct s určitostí." „A co chceš u něj dělat?" „Nic, splníme úkol od ředitele a budu doufat, že to přežiju."

O hodinu a půl později jsem stál před domem. Zazvonil jsem a jeho máma mi hned otevřela. „Izuku, pojď dál. Zrovna jsem dovařila jídlo, tak jak doděláte aspoň nějakou část, můžeme se dát do večeře... Katsuki je v obýváku." Prošel jsem kolem ní a nechal si vzít batoh, který mi odnesla do Kaccahnova pokoje. To mě znervózňovalo nejvíc. Mám spát v jeho pokoji.

Kacchan seděl na gauči a četl si časopis o superhrdinech, v uších měl sluchátka. Na sobě měl jako obvykle černé tričko s lebkou. „Ahoj," řekl jsem a natáhl k němu ruku, aby si mě všiml. Trochu se lekl, ale pak si sundal sluchátka a též mě pozdravil. „No, pojďme se dát do práce... Tady je moje práce." Podal mi hned papír. Cítil jsem se trochu zklamaně. „Počkej, to máme vypracovat spolu." „A kdo to pozná?" „No, oni asi ne, ale já to vím." „A ty budeš zticha, až to budeme odevzdávat."

„A teď ty. Sedni si ke mně. Vyzpovídám tě." Přisedl jsem si. Potom, co mi Uraraka řekla o tom, co se šušká, nemohl jsem vyhnat z hlavy, že to opravdu možná ví. Po chvíli intenzivního pozorování se na mě otočil. Překvapeně zvedl obočí. „Je ti něco?" „Ne, promiň." Nadzvedl nad tím ramena a začal psát na papír mé jméno. Pokud se to říká ve třídě, zřejmě to už musel slyšet. Je mi trapně.

„Chvíli jsem přemýšlel, jestli papír od tebe nemám podepsat jako Kacchan, aby to bylo autentické," pozasmál se nad svým vtipem. Dávno umím jeho jméno vyslovit. Už to není vtipné. „Mě se přezdívka Kacchan líbí. Neříká ti tak nikdo jiný, kromě mě." Zůstal na mě zírat. Nic neřekl. Šach mat?

„Fajn, tak tedy, hrdina, kterého obdivuješ, to je Všemocný. Máš ho rád od dětství..." začal psát. Znal mě tak dokonale. „Když to tak slyším, mohl jsi to za nás oba napsat sám." Věnoval mi jen zamračený pohled. „To mohl, ale máma by mě zabila... Kde chceš být uplatněn?" Zvedl obočí a zvedl nohy na gauč do tureckého sedu. Otočil se naproti mně. „No... já... já bych..." „Ještě dneska, Deku." Zhluboka jsem se nadechl. „Chci zachraňovat lidi od velkých padouchů, něco jako speciální mise." „To je nebezpečná část, Deku." „Chci být hrdina. A to pořádný. Vždycky tam nějaké riziko bude." „Hmmmm," vše to zapsal. Už dlouho jsem s ním nestrávil tolik času o samotě bez toho, aby se mi snažil ublížit. Bylo to moc fajn.