Který je ten pravý?

15. Kapitola

Katsuki's pov:

Katsuki: „Ahoj, jo, ale za ty si můžu sám. Není to tvoje vina."

Deku: „Co se stalo? Pohádali jste se?"

Katsuki: „Jo... On věří, že s tebou něco mám. Z jeho pohledu jsem byl někde jinde, než jsem tvrdil a no...

Deku: „A byl jsi zrovna se mnou. Chápu... Moc mě to mrzí. Pokud mě budeš potřebovat, jsem tu pro tebe."

Zabalil jsem se do deky. Tohle kdyby Kiri četl, už by mi nevěřil vůbec.

Kiri mi nakonec odpustil. Druhý den, když jsem se mu snažil dovolat a omluvit se slitoval. Pár dní bylo trochu zvláštních, ale pak se to zase zlepšilo.

Deku: „Ahoj. Máš dneska čas?"

Katsuki: „Ahoj, možná. Děje se něco?"

„Je všechno v pohodě?" položil mi ruku kolem ramen. „Jo, to je jen Denki," usmál jsem se na něj a dál se věnoval filmu. Takže už jsem mu i zatajoval zprávy? Co jsem to za přítele. Posmutněl jsem.

Opět pípl telefon. „Odskočím si," řekl jsem. „Jasně, stopni si to." Stopl jsem film a odešel do jeho koupelny.

Deku: „Jen jsme se trochu pohádali s Urarakou. Podle ní je blbost, že se s tebou zase bavím. Prý jsi mi ublížil už dost a mám tvůj vztah nechat na pokoji."

Katsuki: „Ty můj vztah nechceš nechat na pokoji?"

Deku: „Myslím to tak, že tě chci zase vidět. A že mi je dneska docela na nic. Takže by se mi hodila společnost. Mohl bych uvařit. Nic víc nechci."

Katsuki: „Nemůžu přijít."

V hlavě jsem si nadával. Chtěl jsem ho vidět. Jsem strašný přítel.

Katsuki: „Nějak si to zařídím. Ale můžu tam být tak v jedenáct."

Deku: „Platí."

Vrátil jsem se do pokoje k příteli. Pustil jsem film a lehl si k němu. „Už jsem myslel, že jsi zabloudil." Vrátil mi ruku na ramena. „Promiň... Volala mi máma. Mám dneska přijít domů. Ráno prý pojedeme za babičkou." „Aha,"zvláštně se zatvářil. „To ale znamená, že musím se svým překvapením začít teď." „Jakým přek..." Sladce mě políbil a usmál se. „Takovým překvapením," dodal a pokračoval s líbáním. Stáhl mě pod sebe a začal mě líbat po těle. „Co kdybychom si dneska vyměnili role?" nadzvedl obočí a já hned věděl, co chce. „Kiri... to ne..." hlesl jsem. „Proč?" Sjel jsem očima k jeho spodku. Shlédl tam kde já a pak se zasmál. „Ty se bojíš, že to bude bolet?" „No, ano. Divíš se mi?" „Já jsem byl dole už mockrát. Věř mi, když budeš v klidu a uvolníš se, bude se ti to moc líbit." „A když ne?" „Tak přestaneme." „Slibuješ?" „Slibuju."

O dvě hodiny později jsem stál před domem Deku. Napsal jsem mu jen zprávu, abych nebudil jeho mámu. Nebyl jsem si jistý, jestli o mě ví nebo jdu tajně. „Ahoj, pojď dál." Pustil mě dovnitř a zavřel za mnou dveře. „Já... připravil jsem něco malého na jídlo. Připravil bych něco velkého, ale říkal jsem si, tohle je tvoje oblíbené. Nebo teda, před pár lety bylo. Snad se to nezměnilo." Zvedl poklici a nechal mě nahlédnout do kastrolku. „Bože to voní. Deku, ty ses snad zbláznil." Usmál se na mě. Položil pokličku zpátky a vytáhl talíře. Co to mělo znamenat?

Nandal nám oběma jídlo, položil jej na stůl a vytáhl skleničky. „Bud víno moc klišé?" zeptal se. „Ty piješ víno?" složil jsem ruce na prsou. „Moc ne, ale ty ano." Snažil se povolit korek, ale moc mu to nešlo. „Jo, no víš co? Dej to sem. Ještě si ublížíš," zasmál jsem se a vzal mu ho. Utěrku jsem obmotal kolem špuntu a povolil. „Vidíš? Nic to není. Jen se toho člověk nesmí bát." S mírným pobavením dozdobil stůl velkou svíčkou a ubrousky. „Chystáš to jak na rande," podotkl jsem. Byl jsem z toho nervózní. „Na žádném jsem s tebou nebyl. Ber to jako večeři." „A ty to bereš?" Opět jen ten úsměv.

Společně jsme se pustili do jídla a pili víno. V klidu jsme si povídali. Ani jsem neřešil, kolik už jsme toho vypili. Na mě to působilo jen tak, že jsem se bavil o to víc a cítil se uvolněně. Ale Deku? Jako by ztratil své stydlivé zábrany. Seděli jsme v obýváku na gauči a on se z ničeho nic vyhoupl na můj klín. Ruce si položil kolem mého krku.

„Co to děláš? Vždyť jsi říkal, že..." Políbil mě na čelo. To mě překvapilo snad nejvíc. „Vím, co jsem říkal. Že se vám nebudu plést do vztahu... Možná jsem trochu kecal. A sobě taky... Možná jsem trochu sobecký, když bych tvrdil, že tě nechci jen pro sebe. Ale lhal bych, kdybych tvrdil opak." „Chceš tím říct, že mě chceš, Deku?" Pokýval hlavou a věnoval mi polibek na tvář. „Nechtěl jsem se mezi vás míchat, ale asi to nedokážu. Ne, dokud jsi mi poblíž." Mlčel jsem. Nevěděl jsem, co dělat, ani co chci.

Políbil mě na druhou tvář. „Tik tak, Kacchan... Dal jsem ti dost času, abys to zpracoval." „Abych to zpracoval?" Políbil měna pusu. Sladce a jemně. „Dal jsem ti čas, aby ses rozhodl, jestli to chceš. Kdybys chtěl, mohl jsi mě zastavit, mohl jsi odejít... Ale neudělal jsi to." Možná jsem se zbláznil.

Chytil jsem jeho tvář do dlaní a polibek mu vrátil. A vůbec jsem nečekal, jestli něco chce říct. Líbal jsem ho dál. Přitiskl se ke mně blíž. Cítil jsem vzrušení po celém těle. „Kacchan," hlesl mi do ucha, když jsem jej začal líbat na krku.

Zazvonil telefon. Ohlédl jsem se za ním, i když se mi Deku přisál ke krku a ušnímu lalůčku. Svítil mi displej. „Počkej," zašeptal jsem, ale vůbec neřešil. Natáhl jsem ruku po něm a podíval se, co se děje.

Kiri: „Půjdu už spát. Sladké sny, lásko."

Ztuhl jsem. Co to proboha dělám? Rozslzel jsem se. „Přestaň." „Mmm?" „Přestaň, prosím," odstrčil jsem ho jemně rukou. „Kacchan, ty pláčeš?" Sesunul jsem ho ze sebe, vzal si věci a šel ven. Deku rychle vyběhl za mnou. „Kacchan, prosím stůj... Jen mi to vysvětli." Zavolal za mnou. Zastavil jsem se a vrátil o pár kroků zpět. „Promiň Deku. Tohle nepůjde. Myslel jsem, že si chceš prostě jen povykládat. Ale tohle nemůžu." „Vždyť jsi to sám chtěl." „Ano, chtěl. A proto se na sebe tolik zlobím. Protože mezitím, co mi můj přítel přál sladké sny, já jsem se líbal s jiným," setřel jsem si slzy. „Tohle si nezaslouží. Nejsem si ještě jistý, co budu dělat... jestli se mu přiznám a budu prosit o odpuštění, nebo jestli se s ním radši rozejdu. Neměl by mít přítele, který ho podvádí." „Rozumím ti víc, než si myslíš. Taky se na sebe za to zlobím. Ale zlobil bych se o to víc na sebe, kdybych tě ani nezkusil získat." „Deku... Jestli k sobě patříme, tak jsme to zkusili ve špatnou chvíli. Možná dřív, a nebo možná jednou bychom mohli být spolu a mohli bychom být i šťastní... Ale teď jsme to posrali. My oba."

Odešel jsem bez dalších slov. Ani on už se víc nevyjadřoval. Tahle noc se neměla vůbec odehrát.