Který je ten pravý?

14. Kapitola

Katsuki's pov: (O dva měsíce později)

S Kirim jsme byli šťastní, i když mě stále občas sžírala vina. Společně jsme chodili ze školy domů, trénovali, posilovali v naší posilovně, provokovali mámu, chodili na jídlo nebo se pokoušeli vařit sami. Dokonce se učili. Nebo spíš, já učil jeho. Nemluvě o tom, kolik jsme viděli filmů a kolikrát to skončilo... To si domyslíte.

Ale jak šel čas, už jsem z nás neměl takovou radost jako jindy. A nevěděl jsem si rady. Sem tam jsme se dokonce hádali. Jako přátelé jsme se ale nehádali nikdy. Se vztahy zřejmě přichází problémy, které jsem ještě nepoznal.

Ležel jsem na gauči a poslouchal hudbu ve sluchátkách. V klíně jsem dřímal deník plný mých chaotických myšlenek. Přišla ke mně máma a něco říkala. „Co jsi říkala?" „Dneska jsi sám?" zeptala se. „Jo." „Jakto? Poslední dobou tu byl Kirishima víc jak doma," přisedla si. „Asi si přestáváme rozumět... Myslím, že nám to víc vyhovovalo jako kamarádům," řekl jsem smutně. „Jste krásný pár, zlato," pohladila mě po tváři. „Myslím, že ten problém je někde jinde." „A kde?" „Myslím, že máš v hlavě někoho jiného. A to se občas prostě stává. Někdy někoho miluješ... ale někoho miluješ víc... Izuka." Překvapeně jsem na ni zůstal zírat. „Myslíš, že miluju Izuka?" „Jsem si tím docela jistá." „Proč?" „Viděla jsem, jak se na něj díváš. A vím, jak jsi byl nesvůj, když se ti svěřil se svými city." Poklesl jsem hlavou. „Možná je načase se znovu rozhodnout... A jestli mi nevěříš, co jsem říkala, zabrouzdej znovu v tom deníku." Zvedla se a odešla spát. Otevřel jsem deník. Můj poslední zápis dost odpovídal tomu, co říkala máma.

Co se to s námi děje? Proč jsme si v některých věcech přestali rozumět? Rozhodl jsem se špatně? Miluju ho. Ale přijde mi, že každým dnem méně a méně, jako by vše, co se tak rychle objevilo, stejně rychle mizelo. Utekly dva měsíce a už jako bychom to nebyli my. Možná to chce pauzu... Možná to chce být zase jen kamarády... Možná bych chtěl být s Deku.

Flashback

Naposled jsem ho potkal v parku. Seděl na lavičce a četl si. Dlouhou dobu se mi vyhýbal. Ale teď jsem měl šanci něco říct. „Ahoj," řekl jsem. „Ahoj," podivil se, že mě potkal a zřejmě i že s ním mluvím. „Promiň, že jsem se ti celou dobu vyhýbal. Potřeboval jsem se tak nějak srovnat s tím vším." „Za to se vůbec neomlouvej, Deku... Pokazil jsem to." „Jak to myslíš? Vybral sis srdcem. Chápu to." „Poslední dobou nám to nějak moc neklape," nadzvedl jsem ramena. „Spíš, on je skvělý, ale já to totálně kazím... Promiň, vím, že tě to nezajímá. " Povzdechl si. „Možná to bude divné, když si zrovna my dva budeme povídat o tvém vztahu, ale nechceš si promluvit? Třeba ti budu nápomocný." „To zní moc fajn... Chceš jít na kafe? Pozvu tě." Pochyboval jsem, že mi může pomoct, když mu neřeknu všechno, ale chtěl jsem s ním strávit odpoledne.

Vydali jsme se do kavárny nedaleko parku. Po cestě jsem zpovídal Izuka jak se vlastně má. Pokaždé, co jsem ho viděl, byl buď zamlklý a věnoval se škole nebo byl s jeho kamarádkou. V horším případě nás načapal při líbání na chodbě nebo před školou. Tomu se zřejmě nedalo vyvarovat bez toho, abychom se omezovali. Co se to tak stalo naposled, vůbec nás neřešil, jako by mu to bylo jedno.

„Nebylo to jednoduché, ale zvykl jsem si." Pokýval jsem hlavou. „Promiň za to, co jsem řekl s tou šikanou... A ještě víc promiň za to, že jsem řekl, že s ním jsi, protože jste spolu spali... Předtím jsem to bral jako že mi tě ukradl. Nečekal jsem, že spolu budete tak dlouho." „Neomlouvej se, Deku... Bylo to ošklivé, ale zřejmě jsem si to zasloužil. A jak se zdá, dlouho to možná nebude." Zarazil se. „Chceš se s ním rozejít?" „Ne, ale myslím, že to nevydrží. Buď to udělá on, nebo to jeden z nás zkazí tak, že ten druhý nebude mít na výběr." Podržel jsem mu dveře od kavárny a vešel hned po něm. Objednali jsme si a sedli si do rohu. „Proč jsi vybral takové zapadlé místo?" „Myslel jsem na tebe." Jeho výraz byl hodně překvapený. „Myslel jsem to tak, že jsi introvert a tak jsi radši u zdi, dál od lidí. Nedělá tě to tolik nervózním." Pozasmál se. „Jo takhle... To je pravda. Nemám rád, když na mě zírá příliš mnoho lidí. Díky."

Dostali jsme svou kávu a začali popíjet. „Jak jsi myslel, že to jeden z vás pokazí?" „Nevím. Hodně se hádáme a přitom o blbostech. To jsme nikdy nedělali. Třeba řeknu něco a přeženu to. Nebo on." „To mě mrzí, Kacchan. Chtěl jsem, abys byl šťastný, i když to tak možná nevypadalo." Usmál jsem se na něj. Nemyslel to se mnou zle. Jen jsem mu ublížil.

„Našel sis někoho? Promiň, jestli mi do toho nic není," řekl jsem hned. Jeho výraz neříkal zrovna jasně, pojďme se o tom bavit. „Ne, to je v pohodě... Nenašel jsem si nikoho. Přišlo mi to... brzo. Musel jsem se první vypořádat s tebou." „Už se ti to povedlo?" zeptal jsem se nervózně. Přišlo mi, že jsem si nevědomky dělal důvod, proč vztah skončit. Nebo spíš možná výmluvu.

„Ne." Zamrazilo mě. Neuhl ani na sekundu pohledem. Přiznal mi do očí, že mě stále miluje? „Jen jsem se smířil s tím, že prostě někoho máš. A že já nemohu jak trasořitka brečet doma, protože jsem vás viděl se líbat," pozasmál se. „Zničil bych se. Chtělo to udělat stopku." „Tys kvůli tomu brečel?" „Nespočetněkrát... Neměl jsem na to náturu." „Teď jo?" Nadzvedl ramena. „Řekněme, že už nepláču. A mluvím s tebou jako s kamarádem, to je podle mě pokrok." „Když říkáš, že jsi udělal stopku, znamená to, že jsi ukončil všechny šance na to být se mnou?" Zvědavě se na mě podíval.

„Ty si se mnou hraješ?" zeptal se. „Cože? Ne." „Tak jak jsi to myslel?" „Já vlastně ani nevím, promiň." „Hele, Kacchan... Jestli jsi chtěl vědět tohle, tak ano, stále tě miluju... Ale myslím, že by ses měl snažit udržet ten vztah, co máš." Srdce mi vynechalo jeden úder. On mě stále miluju. Proč tedy ale chce, abych se držel svého vztahu? „Nerozumím ti. Pokud ke mně cítíš, to co říkáš, proč mi radíš, ať se držím svého vztahu?" „Protože takový nejsem. Nechci nikomu rozbít vztah. Jednou už jsi s ním a miluješ ho. A on zase tebe. Musel bych být fakt strašná nátura, abych vám tohle udělal. Nechci se mezi vás plést. Pokud bys se mnou chtěl být, ukončil bys to sám... A to se nestalo." Povzdechl jsem. „Myslíš, že bychom se chvíli mohli bavit o něčem jiném? O něčem hezčím?" Jeho letmý usměv mi byl odpovědí.

Povídali jsme si několik minut, než jsem se ohlédl za postavou procházející kolem výlohy. Trvalo jen pár sekund, než jsem si uvědomil, že je to můj přítel a že si mě taky všiml. Tvářil se dost překvapeně. Zírali jsme na sebe přes sklo. Otočil se a šel pryč. „Zřejmě budeš mít problémy," podotkl. „Promiň, Deku. Musím jít," začal jsem rychle sbírat svoje věci. „To je dobrý. Běž. Chápu to," pousmál se a já běžel za ním.

Viděl jsem ho jít dál po ulici jako by nic. „Kiri!" Ale neotočil se. Musel mě slyšet. Takže se zlobí. „Kirishimo!" Zavolal jsem znovu a snažil se ho doběhnout. „Stůj!" chytil jsem ho za rukáv a stočil ho k sobě. Vrazil jsem mu do hrudi, ale ustáli jsme to.

Vydýchal jsem a pak spustil. „Proč jsi nezastavil? Volal jsem na tebe." Mlčel. „Proč se mnou nemluvíš? To kvůli Deku?" Nadzvedl rameno. „Proč probůh žárlíš?! Potkal jsem ho v parku, tak jsem si chtěl popovídat. Pozval jsem ho na kafe. Nic víc." „Vážně, Katsuki? Nebo jsou to jen ubohé výmluvy? Protože z mého pohledu jsi mi tvrdil, že jdeš pomoct Mině s matikou na písemku. Ale našel jsem tě v kavárně s klukem, který tě miluje a..." „A?" Povzdechl si. „Kterého možná miluješ taky." „Tak tohle si myslíš?" Opět nadzvedl ramena. „Nevím. Nemluvíš se mnou. Už dlouho naše problémy ignoruješ a radši si je čmáráš do toho deníku, než abys je řekl mě." „Ten deník je mé soukromí." „A já ho respektuju. Co mi budeš chtít říct, mi jednou řekneš. Ale co se týče jeho, pokud je co, měl bys mi to říct hned." Mlčel jsem. Měl jsem dost lhaní, ale takhle jsem to opravdu nechtěl.

„Dneska ke mně nechoď. Chci být sám," zakroutil nad tím očima. „Kiri, stůj prosím," chytl jsem jej za ruku. „Vážně to nebylo, jak myslíš." „Doufám v to, Katsuki. Kdybych ti nevěřil, skončil bych to hned teď a tady." Zůstal jsem stát jako opařený a sledoval, jak odchází.

End of Flasback

Šel jsem z obýváku do pokoje. Potřeboval jsem udělat další zápis.

Strašně mě bolí, co se mezi námi stalo. Říká, že mi věří, jinak by se se mnou hned rozešel. Ale zřejmě mi věří a to co viděl jeho důvěru podkopává. A to, že tu dneska nebyl, to mě dostávalo na maximum. Trávil se mnou každý možná večer, a když ne, neustále jsme si psali nebo volali. Ale teď se na mě zlobil. Věří, že ho podvádím?

Zazvonil mi telefon. Že by se konečně rozhodl se mnou mluvit?

Deku: „Ahoj. Neudělal jsem ti potíže? Jestli ano, omlouvám se."

Možná ho opravdu podvádím.