Který je ten pravý?

5. Kapitola

Ráno jsem Kacchana nenašel vedle sebe. Sebral jsem se, abych šel dolů. Jistě bude v kuchyni nebo v obýváku. První jsem nahlédl do kuchyně. Byla tam Kacchanova máma. „Dobré ráno, Izuku. Dáš si snídani?" „Dobré ráno, dám si, děkuju. Kde je je Kacchan?" Místo odpovědi se od země ozvala velká rána a za ní hned dvě další. Pak najednou bylo ticho. Já byl trochu v šoku, ale jeho máma zakroužila očima a napila se kávy. „Ranní trénink... Má ve sklepě provizorní fitko." „To jako vážně každé ráno posiluje?" „Téměř každé. Celkově tam tráví hodně času. Hlavně u boxovacího pytle, to byly ty rány. Vždycky se mi třepou všechny skleničky." Usmál jsem se nad tím. Byl hodně pilný.

Jeho máma mi na stůl položila lívanečky a posunula k talíři několik misek. „Máme tu tvaroh, borůvky, jahody nebo ti můžu dát čokoládový toping." „To je dobré, děkuju. Dám si tvaroh a borůvky." Usmál jsem se a přichystal si jídlo. „Můžu se tě na něco zeptat?" Zvedl jsem jen hlavu. „Jak dlouho se ti líbí?" usmála se a napila kávy. Zrudl jsem. Neříkal jsem, že se mi líbí zrovna on. „Jako Kacchan? Ne, ne, ne tak to není." Její výraz ale mluvil jasně, mě neošálíš, říkal. Povzdechl jsem si. „Dlouho. Nejsem si jistý, kdy jsem si to uvědomil." Usmála se. „Ví to?" „Už ano. Po večeři jsem se mu přiznal." „Hmmm, zdál se mi nějaký rozhozený dneska ráno." „Vážně?" Pokývala hlavou. Z konverzace nás vyrušil Kacchan, který přišel do kuchyně.

„Lívance? Měl bych jíst trochu jinak, jestli chci formu." Ohlédl se na mě a já nervózně polkl kus lívance. „Můžeš vypít vajíčko... A ty lívance zas tak moc kalorické nejsou. A tvaroh s ovocem ti fakt neublíží." Pozasmál se a nasnídal se s námi.

Kacchan mi přišel celý den krapet zvláštní. Mluvil se mnou, byl na mě hodný, ale něco s ním bylo. Možná to bylo tím, že byl na mě hodný, což nebývá. Ale podle mě zatím je ještě něco. Pustili jsme se do práce na projektu a já už to nevydržel. „Kacchane? Co je s tebou?" „Nic, Deku. Neboj," usmál se. Byl jak vyměněný.

Choval se ke mně hezky, ale ne tak jako večer. Nevěděl jsem, co čekat od večera. Zvedl jsem telefon a zavolal mámě. Slíbil jsem, že zavolám jak se mám. Mluvili jsme jen chvíli. Chtěla vědět, jestli jsme si to aspoň vyříkali a jestli máme hotové zadání. Úkol hotový byl, co bylo se mnou a ním je pro mě stále otázkou.

Kacchan seděl v posteli a byl na telefonu, zřejmě čekal na mě. Mlčel jsem a přisedl si k němu. Zkusil jsem jej opatrně chytit za ruku. Chvíli nic nedělal, ale nakonec ji chytil. Natáhl jsem se k němu a pomalu jej políbil na tvář. Bál jsem se. Mohl bych udělat něco špatně a tohle vše ztratit. Ale takhle kousek po kousku se to dalo.

Nervózně se na mě podíval. Nejen, že byl úplně jiný než vždycky. On byl jiný i než včera večer. Zdál se sebevědomý, jako by si mě oťukával. Ale teď se zdál spíš jako leklá ryba.

„Kacchane, měli bychom si promluvit." Sklopil zrak k našim rukám. „Co se stalo? Jsem hodně zmatený... Pochopil jsem to včera tak, že bys... že bys mě možná mohl... mít rád." „Jsem jen taky trochu zmatený, Deku." Pokýval jsem hlavou. „Bojuješ s tím, že se ti nejspíš líbí kluci?" zeptal jsem se. Pokýval hlavou. „Nemusíš se bát," pohladil jsem ho po tváři, ale odvrátil se. Myslím, že s tím není hodně smířený.

„Kacchane? Líbí se ti někdo jiný?" „Nemyslím si." „A já?" „Nevím, Deku!" vyjel po mně. Uklidnil se, hned potom se i omluvil. „Nechtěl jsem po tobě zařvat." Přitakal jsem a jeho ruku pustil. Podíval se na mě. „Kacchane? Budeš se ke mně zase chovat tak jako předtím?" řekl jsem o dost smutnějším tónem. Toho jsem se totiž opravdu bál, že se vše vrátí do starých kolejí.

„Ne, Deku. Už ti nechci ubližovat... Mrzí mě to." Natáhl jsem se k němu, abych jej objal, ale byl celý strnulý. Zkusil jsem jej opět políbit, tentokrát na ústa. Nechal se, ale šlo z něj cítit, že nechce pokračovat. Bolelo mě to na srdci.

„Měli bychom si jít lehnout," pobídl mě a sám si lehl. Lehl jsem si zády k němu a nechal se obejmout. „Kacchane? Co je mezi námi?" Nedostalo se mi odpovědi. „Co jsme? Prosím." „Přátelé."