Který je ten pravý?

17. Kapitola

Tak a je to tady, poslední kapitola tohoto příběhu. Snad se vám bude konec líbit, určitě mi zanechte nějaké hodnocení a pokud máte rádi MHA fanfikce, tak brzy vyjde první kapitola "Pravá ruka krále", která ukazuje fantasy svět My Hero Academia.

***

Katsuki's pov:

Chvíli jsem mu oddechoval na hrudi, pak jsem ale vylezl z postele a začal se pomalu oblékat. Už jsem si uvazoval kravatu, když se přetočil na břicho a zabořil svůj obličej do polštáře. Zvedl ke mně pohled. Šly mu vidět jen jeho krásné červené oči. Zadoufal jsem, že nedělám chybu.

Podepřel se rukama a nadzvedl se. „Kiri..." „Běž..."

Naposled jsem se na něj usmál, vzal sako z židle a běžel ven. Nebyl problém ho tam nechat, i když mi to nebylo zrovna nejvíc příjemné. Měl jsem být jeho doprovod.

Já: „Kde teď jsi? Šel jsi na tu akci?"

Já: „Deku?"

Na zprávy mi vůbec neodepisoval. Zkusil jsem mu jednou zavolat, ale po pár vteřinách jsem to típl. Nezvedal to.

Cestu mi ozařovaly lampy a bylo celkem chladno. Ale za chvíli jsem měl být ve škole, kde akce probíhá.

Vešel jsem dovnitř a začal se rozhlížet po chodbách. Nikde nikoho. Po pár minutách jsem ale našel jeho dvě kamarádky. „Holky! Počkejte!" Obě se na mě otočily a počkaly, až je doženu. „Co chceš, Bakugou?" semkla ruce na prsou Uraraka. Zřejmě se stále zlobila za Deka. „Hledám Deku... Prosím, fakt ho potřebuju najít." „Jestli chceš vědět, kde je, proč mu nezavoláš a nezeptáš se ho?" doptala se. „Já jsem mu psal i volal, ale nic. Neozývá se." „Co když tě nechce vidět?" Pozastavil jsem se nad tím. „Ne, to není možné. Ještě deska mi psal." Povzdechla si. „Doufám, že nebudu litovat. Šel do své skříňky." Neváhal jsem a rozběhl jsem se směrem ke schodišti. Z dáli jsem na ně jen zavolal, že jim děkuju.

Vyběhl jsem do druhého patra a v dáli viděl něčí siluetu. To musí být on. Rozběhl jsem se k němu.

„Deku!" Přiběhl jsem blíž a zastavil kousek od něj. „Ahoj," řekl mi. „Volal jsem ti... a taky psal." Vytáhl telefon z kapsy a zakýval s ním u hlavy. „Umřel tak před půl hodinou." Otevřel skříňku a vytáhl nabíječku. „Takže jestli jsi mě sháněl, tak jsem o tom vůbec..." Chytil jsem ho za kravatu a stáhl ho k sobě, abych jej políbil. Usmál se. „Co... co to má znamenat?" „Vybral jsem si." „Děláš si srandu? Protože jestli jo, tak je to podlý," oba jsme se rozesmáli. Jeho kravatu jsem ještě nepouštěl. Hodila se mi, abych si ho znovu stáhl k sobě. Přitiskl jsem rty na ty jeho a probojoval si cestu dovnitř. Ne že by se bránil. Po chvíli se ode mě odlepil. „Počkej a co tvůj kluk?" „Už žádného nemám... Ale jestli máš zájem..." „Ty ses zbláznil," opět se zasmál. „Jo," zašeptal jsem a věnoval mu polibek na čelo. „Myslím, že jsem se zbláznil do tebe. Jinak si to neumím vysvětlit." Jemně se na mě usmál a pohladil mě po tváři.

„Co se stalo s tebou a Kirishimou?" „Četl tvou SMS. A kvůli ní četl můj deník. Psal jsem si tam své myšlenky a pocity." „Aha," poklesla mu hlava. „Hodně z nich bylo o tobě." Když to slyšel, opět ji zvedl. Vypadal překvapený. „O mě?" „Řekněme, že tam byla každá má myšlenka o tobě od doby, co ses mi přiznal, že se ti líbím... A taky tam bylo, že ty se líbíš mě." Mlčel a zíral na mě jak na obrázek. „Kirimu to dost ublížilo... Dokonce si pobrečel. Nebudu lhát, já taky... Ale promluvili jsme si. Prý už si to nějakou dobu myslel. Ukončil to mezi námi... A řekl, že bych si měl jít pro tebe, že mě jako kamarád podpoří." Pohladil jsem ho po vlasech. „Takže za to můžu já?" „Ne, ty ne... To já a můj deník." „Vážně chce, abychom byli spolu?" „Z toho co říkal, prý se rychlo otřepe a na dnešní akci pozve někoho, s kým mu je dobře. Třeba nakonec budeme všichni šťastní." „To by bylo bezva," objal mě kolem pasu a položil si hlasu na mou hruď. „Znamená to tedy... že ty a já?" Usmál jsem se a opět mu vjel prsty do vlasů. „Že bychom mohli být spolu?" zeptal jsem se. „Jo." „V to doufám," políbil jsem ho do načechraných vlásků.

Když jsme si to všechno vyříkali, vzal jsem ho za ruku a šel za ostatními. Vešli jsme do tělocvičny, kterou vyzdobil poslední ročník. Šli jsme hned za jeho kamarádkami, které stály opodál a sledovaly, jak se akce pomalu rozjíždí. Tsuyu a Uraraka byly překvapené, když nás spolu viděly, ale netrvalo to dlouho a zvykly si, že teď patříme k sobě. Během chvilky na nás z dálky mávala i Mina, která snad nikdy nemluvila s Urarakou a Tsuyu. Jenže stačilo prohodit pár vět a holky si padly do noty.

Deku se nad tím mile pobavil. „Zřejmě se blýská na lepší časy." „Snad pro všechny." „Rozhodně," odpověděl spokojeně. „Proč si to myslíš?" „Otoč se," řekl a natočil mou hlavu ke vstupu. Kiri přišel. Vypadal šťastný. Usmíval se. Byl jsem upřímně překvapený, s kým přišel, ale neměl jsem mu to za zlé. Nikoho lepšího jsem mu nemohl přát.

„Ahoj," pozdravili nás. „Ahoj, Kiri... Denki," usmál jsem se. „Tak co?" zeptal se. Pozasmál jsem se. „Tohle rozhodně schvaluju." Pohladil mě po vlasech. „A já tobě jeho," mrkl na Deku. „Starej se o něj dobře," dodal.

To bylo ale to poslední, co stihl říct, protože už ho táhl Denki na parket. Holky šly tancovat spolu a tak jsme si tam zbyli jen my dva. „Tohle bych nečekal," usmál se. „To ani já... Ale je tu snad někdo vhodnější pro něj?" „Mmmm, možná ty... Ale tebe nikomu nedám," zasmáli jsme se tomu, vrazil mi malou pusu a zatáhl mě k nim na ploužák.

Jak se zdálo, všechno to dobře dopadlo. To bylo vše, co jsem si přál. A co bude dál? No, to je tak trochu ve hvězdách.

THE END