Confisio suprema

Není dotyk jako dotyk

Harry si nenechal ujít příležitost pozvat Rona a Hermionu a návštěvu svých přátel naplánoval hned na následující den. Draco z toho nebyl nadšený, ale uznával, že nemůže Harryho odstřihnout od jeho dosavadního života, ve kterém on sám nehrál zrovna kladnou roli. A pak tu byla nutnost vyzkoušet dotyk jiných lidí. Draco byl dokonce ochoten manžele Weasleyovy osobně přivítat. Snad bude trocha dobré vůle i na druhé straně.

Bylo to přesně, jak předpokládal. S Hermionou se dalo rozumně mluvit, ale Ron ho od první chvíle probodával nenávistným pohledem. Pozdravil ho na půl huby a tím jeho kontakt s Dracem končil.

„U Merlina, Harry, co tě to napadlo, nastěhovat se k Malfoyovi?"

Draco nechtěl poslouchat za dveřmi, ale odpověď ho nadmíru zajímala.

„Malfoy je lektvarista, možná by mi mohl pomoct," řekl Harry.

„Nezdá se mi, že by se ti to nějak zlepšovalo," konstatoval Ron, když viděl Harryho ruce.

„Chtěl jsem něco vyzkoušet," navrhl Harry. „Zdá se, že tomu dělá dobře lidský dotyk. Můžete mě za ty ruce držet?"

Bylo vidět, že se Ron i Hermiona toho dotyku trochu obávají, ale nakonec ho každý z nich vzal za jednu ruku.

„Páni, na dotyk je ta ruka úplně normální!" vypískl Ron.

To snad není možný, oni se na něj v nemocnici báli byť jen sáhnout! Draco ke svému překvapení pocítil jisté zadostiučinění, že on se o Harryho stará líp, poskytuje mu, co potřebuje. Jen on a nikdo jiný. Tajně zadoufal, že jen jeho ruce jsou pro Harryho léčivé...

Nechal Weasleyovy v Harryho společnosti a vrhl se na přípravu lektvarů pro nemocnici. Pracoval rychle a efektivně, a tak brzy mohl donést celou dávku lektvaru proti bolesti do nemocnice svatého Munga. Na oddělení trvalých poškození potkal jednoho z významných léčitelů a požádal ho o konzultaci k Harryho zranění. To ho poněkud zdrželo, takže se vracel domů dost pozdě. Nové informace stejně nezískal. Snad už budou aspoň Weasleyovi pryč.

„Jak se ti daří? Pomohlo ti to?"

Harry zavrtěl hlavou. Vypadal naprosto zničeně. „Zdá se, že potřebuju jen tvůj dotyk," řekl skoro provinile.

Dracovi se v těle rozlil jakýsi příjemný pocit. Přisedl si k Harrymu a vzal jeho ruce do svých.

„Odpusť, že jsem se vrátil pozdě. Už tě nikdy nenechám tak dlouho čekat na tvůj lék."

Harrymu se okamžitě ulevilo. Pálení se zmírnilo, o to víc přišlo k sobě jeho vědomí. Ronova návštěva ho znepokojila. Otázky, které byly zatím jen na pozadí jeho mysli, se po rozhovoru se starým kamarádem draly na povrch.

„Draco, jak si to představuješ dál? Nemůžu u tebe být do nekonečna a čekat, až mě vezmeš za ruce."

„Já si nic dál nepředstavuju. Snažím se přijít na to, jak tě uzdravit, ale zatím nemám jediné vodítko. Je zázrak, že ti vůbec můžu nějak pomoct."

„Nemůžu tě takhle využívat."

„A co chceš dělat, Harry? Být neustále pod lektvary téměř v bezvědomí? Vypěstovat si na nich závislost?"

Harry vzdychl.

„Ať ti Weasley napovídal cokoliv, mě tvoje přítomnost neobtěžuje."

„Proč se o mě staráš? Ron má pravdu, je to podezřelý."

„Dlužím ti to, za to, jak jsem se k tobě choval. Ty si neumíš představit, jak mě celý léta trápily výčitky svědomí, že jsem ti ubližoval, že jsem byl na špatný straně..."

„Nechtěj mě dojmout. Takže to všechno děláš kvůli sobě, abys ulevil svýmu špatnýmu svědomí?"

„Samozřejmě že ne. Je pro tebe tak těžký mi trochu důvěřovat?"

„Jo, je," přiznal Harry.

Draco nevěděl, jestli ho víc dusí vztek nebo lítost.

Beze slova odešel z Harryho pokoje, zavřel se v obývacím pokoji a nalil si sklenici ohnivé whisky. Neuroticky kontroloval medailonek, jestli ho Harry nezavolá.

Dobře, Pottere, vybral sis sám, já se tě doprošovat nebudu.

Harry pocítil osten výčitek. Proč vlastně popřál sluchu Ronovým podezřívavým řečem? Teď ho vlastní vinou pálí ruce k nesnesení. Mohl by Malfoye zavolat. Tak to teda ne! Nikdy! Ani za nic! Snažil se usnout a zaspat tu bolest, ale to se zkrátka nedalo.

Ubíhaly minuty utrpení, pak hodiny. Ruce Harryho pálily víc a víc. Najednou se otevřely dveře a v nich – Malfoy. Beze slova si přisedl vedle něj a vzal jeho ruce do svých.

„Děkuju," řekl Harry zahanbeně.

„Mluvit spolu nemusíme, přátelit se taky nemusíme, ale trpět tě nenechám," řekl Draco. Harry si všiml, že je trochu opilý, měl mírné potíže s artikulací. Jinak by nejspíš nepřišel. U Salazara, ještěže přišel. Harry si vychutnával pomalé odeznívání bolesti. Draco za chvíli usnul, ale jeho ruce nepustil ze svých. Svědomitě je držel až do pozdního rána, kdy se oba probudili.

Připravte se na to, že Harry bude dělat ještě větší blbosti :-)