Confisio suprema

Bystrozor na domovní prohlídce

Harry si předsevzal, že Draca až do večera nezavolá, ale hned po několika minutách si uvědomil, že už má zase žízeň. Mohl požádat o služby domácího skřítka, Draco by mu určitě nějakého přidělil – proč je to ani jednoho nenapadlo? Harry se rozhodl postarat se o sebe sám, byl zvyklý být soběstačný celý život a požádat o pomoc pro něj nebylo zrovna jednoduché. Vypravil se na cestu po sídle a doufal, že brzy narazí na místnost, v níž jsou buď uskladněny nápoje (nealkoholické!) nebo aspoň tekoucí voda. Prohlížení sídla bylo zábavné a Harry na okamžik zapomněl na svou bolest v rukou a zvídavě si prohlížel bývalé útočiště Smrtijedů. Dům byl téměř k nepoznání, místnosti byly světlejší, vzdušnější, moderněji zařízené. Jestli to byla Dracova práce, má opravdu dobrý vkus – a evidentně dost finančních prostředků na realizaci. Harry si bezhůlkově otevíral jedny dveře za druhými, jako kdyby zapomněl, že není bystrozor na domovní prohlídce, ale host, tudíž je jeho chování krajně nezdvořilé.

Obývací pokoj, vlastně spíš salon, který už znal, mu připomněl to ráno, kdy s Dracem pil kávu. Ta vzpomínka byla příjemná, ať se mu to líbilo, nebo ne. Ložnice, v níž onehdy spal. Neskutečné, Malfoy tady doteď nebyl schopný ustlat? Dracova ložnice! Harry opravdu nečekal tak normální, zdravě zabordelenou místnost. Neustlaná postel, několik časopisů – Co čte? Lektvary? Harrymu spadla čelist, když na nočním stolku našel knížku Moudrý poradce pro rodiče malých kouzelníků. Ten to rodičovství teda žere! Pracovní stůl byl ovšem zaplněn odbornou literaturou o kletbách: Zapomenuté kletby, Exotické kletby, Kletby, o nichž jste se v kouzelnické škole neučili... Tohle přece ke své práci lektvaristy nepotřebuje! V knihách byly založeny stránky, které se týkaly poranění rukou. Harry si s dojetím uvědomil, že Draco tyhle bichle čte kvůli němu. „Ach, Draco..."

Netrvalo dlouho a Draco se vedle něho objevil. Měl svou laboratoř na druhé straně sídla, takže to neměl nijak daleko.

„Volal jsi mě? Co tady u Merlina děláš?"

Harry si s hrůzou uvědomil, že vyslovil Dracovo jméno nahlas a tím ho prostřednictvím medailonku přivolal. Jak to asi vypadá – producíruje se v jeho ložnici a prohlíží si jeho osobní věci...

„Měl jsem žízeň." To je teda nejapná výmluva.

„Víš, Harry, chápu, že se nudíš, ale nemyslíš, že tohle je už trochu přes čáru?"

„Draco, já se ti velmi omlouvám. Opravdu jsem chtěl jen najít něco k pití, ale pak jsem prostě neodolal a začal jsem se rozhlížet kolem sebe... Vážně jsem neplánoval slídit ve tvým pokoji."

„Omluva se přijímá. Je to i moje chyba. Budeš mít samozřejmě k dispozici skřítku."

Harry poděkoval a Draco se na něj mírně usmál.

„Potřebuješ ještě něco, než odejdu?"

„Dotkni se mých rukou, prosím," špitl Harry. Opravdu to bylo to jediné, co mu ulevovalo od bolesti.

„Lehni si," nařídil mu Draco. Harry se natáhl do Dracovy postele. Bylo to zvláštní, Draco mu dovolil narušit jeho intimní prostor. Sedl si těsně vedle něho a vzal jeho zraněné ruce do svých. Tohle je důležitější než lektvary. Když viděl okamžitý efekt své péče na pacientovo zdraví, rozhodl se, že bude poskytovat tuto léčbu Harrymu co nejčastěji. Opustil jej až po hodině. Neuvěřitelné! Na zuhelnatělé černi rukou se objevovala světlejší místa.

„Nevím, jak to děláš, ale vážně to pomáhá."

Draco by byl rád přišel na to, proč Harrymu pomáhá právě jeho dotyk. Chtělo by to vyzkoušet, jestli by měl podobný účinek i dotyk někoho jiného. Asi bude muset přetrpět návštěvu někoho z Harryho přátel. Hermioninu návštěvu by přežil docela snadno, ale asi bude muset překousnout i Ronalda Weasleyho. Představa, že se někdo jiný dotýká Harryho rukou, se mu vůbec nezamlouvala, ale pro jeho uzdravení byl ochoten udělat cokoliv.

„Přijdu za tebou zase večer," slíbil a pohladil Harryho po ruce. Harry měl pocit, že to pohlazení cítí – ne nijak silně, ale přece. Možná se mu to jen zdá, ale možná se mu pomalu vrací do ruky cit.

Musí to být jen Dracův dotyk, co Harrymu pomůže? Co myslíte?