Confisio suprema

Povídat si s Malfoyem, to není jen tak

Harry uvažoval, jak se ještě na poslední chvíli vykroutit z posezení s Malfoyem. Vyhledal Rona, ten ovšem pospíchal domů k mladšímu synovi. Harry tomu nemohl uvěřit. Opravdu se uvolil k tomu, strávit večer v Prasinkách s tím arogantním idiotem? Jak se to mohlo stát?

Seděl naproti svému dlouholetému nepříteli u Tří košťat a popíjel víno, které Malfoy vybral. Samozřejmě si neměli co říct, to trapné ticho by se dalo krájet. Harry si vedle Malfoye připadal neupraveně, po zásahu s bystrozory se ani nestačil převléct. Čekal, kdy mu jeho společník řekne něco kousavého, ale Draco taky mlčel.

„Chtěl jsi mluvit o dětech," připomněl mu Harry, když mu délka mlčení připadala neúnosná.

„Jo, třeba. Překvapilo mě, že jsi přišel na třídní schůzky ty. Ginny neměla čas?"

Harry na jednu stranu nechtěl odhalovat příliš své soukromí, na druhou stranu mu konkrétní otázka umožňovala říct aspoň něco smysluplného.

„Mám Albuse v péči, po rozvodu se rozhodl bydlet u mě."

Draco se zarazil.

„Jsi sám s Albusem? Tak to jsme na tom oba stejně. Astoria umřela a já jsem se Scorpiusem taky zůstal sám."

„To je mi líto," hlesl Harry. Tohle nepřál ani Malfoyovi.

„Snad ti nevadí, že spolu kluci kamarádí?"

Harry zavrtěl hlavou.

„Možná mi trochu vadí, že je Albus ve Zmijozelu."

„Ta tvoje nebelvírská nafoukanost," odfrkl si Draco. „Je to dvacet let, u Salazara, věci se změnily!"

„Asi máš pravdu," vzdychl Harry.

A znovu to ticho. S Malfoyem prostě nikdy nenajdou společnou řeč. Harry se raději znovu napil. O několik skleniček později mu situace přišla snesitelnější. Rozvázal se mu jazyk a rozpovídal se o nejnovějších výsledcích ve famfrpálu. Malfoy ho pozorně poslouchal, ale evidentně nevěděl, která bije. Ten chlap je naprostý ignorant, vůbec nemá přehled. Harry mluvil a mluvil a po chvíli už spíš jen blábolil nesmysly a opile se smál.

„Ty jsi namol, Pottere," řekl Draco znechuceně. „Co si s tebou mám počít?"

„Ty jsi mě opil," řekl Harry vyčítavě.

„To mi fakt nedalo moc práce."

„A neříkej mi Pottere, jmenuju se Harry."

„Dobře, Harry, teď mě poslouchej. Přemístíme se ke mně, ale musíš se mě pevně držet. Nechci mít na svědomí tvůj odštěp."

„Chceš mě unést na Malfoy Manor?"

„No to určitě. Nejradši bych tě tady nechal."

„Tak proč to neuděláš?" provokoval Harry.

„Nejsem takovej bastard, za jakýho mě máš," zašeptal Draco. Proč mu vůbec záleží na tom, co si o něm ten zoufalec myslí?

Pevně ho sevřel v náručí. Harry, který byl o něco menšího vzrůstu než on, mu položil hlavu na rameno. Draca to naprosto vyvedlo z míry. Bylo to příliš intimní. Nechtěl mít Pottera tak blízko. Jeho vlasy ho lechtaly po obličeji. Byly cítit něčím zvláštním – možná spáleninou? Draco se vůbec nemohl soustředit na přemístění. U Merlina, co to dělá? Objímá opilého Pottera a čichá k jeho neumytým vlasům? To je fakt nechutný... Co by tomu asi řekl jeho otec? Myšlenka na Luciuse Draca spolehlivě vrátila do reality. Konečně se zkoncentroval a oba je bezpečně přemístil před vchod Malfoy Manor. Pomohl Harrymu doklopýtat do nejbližší ložnice.

„Proč se o mě staráš?" zeptal se Harry.

„Jsi táta malýho kluka, nemůžu tě nechat jen tak na ulici v tomhle stavu."

„Změnil ses," řekl Harry vážně.

„Možná." Draca zahřálo u srdce, že si o něm Potter zlepšil mínění. Výčitky svědomí za to, co jemu a jeho přátelům prováděl během studií v Bradavicích, ho budou pronásledovat do konce života.

„Dobrou noc," řekl a otočil se k odchodu.

„Zůstaň tu se mnou." Zdá se mu to, nebo to opravdu Potter řekl? Už se mu dralo na jazyk něco kousavého o nemožných opilých Nebelvírech, když se jeho oči střetly se zamlženým smaragdovým pohledem.

Draco vklouzl do široké postele a natáhl se vedle druhého muže. Harry škytl, zívl a v mžiku usnul.

V příští kapitole trochu nahlédneme do Dracových myšlenek.