Ztracená generace

Kniha první: Scorpius a Stuart

„To je Stuart," představil toho kouzelníka přiškrceně. „Stuart Alan Jones," dodal, jako by této skutečnosti nemohl uvěřit a potřeboval to říci nahlas, aby se o tom přesvědčil.

~°~*~°~

Bylo mu tehdy třináct, když se potuloval hradem a v opuštěné chodbě třetího poschodí zaslechl hudbu. Byl zvědavý a šel se podívat odkud vycházela. Zabočil za roh, kde narazil na dva starší studenty z Havraspáru a Nebelvíru, kteří si hráli s rádiem a živě diskutovali nad nějakým obrazem, z něhož vycházela hudba, jak si Scorpius překvapeně uvědomil.

„A jak moc dokážeš to kouzlo rozšířit? Protože, jestli budeme muset jít každý obraz po obrazu, zabere nám to několik hodin," nadhodil zrovna nebelvířan.

„Stačí to použít jen na jeden obraz v každé chodbě," mávl druhou rukou havraspárský student. Vypadal starší než jeho kolega. „Přidáme k tomu časové kouzlo a celým hradem se v jednu chvíli rození Řeči, řeči," dodal se sebevědomým smíchem.

„Uh, musí to být zrovna tahle?" zareagoval druhý rozmrzele.

„Jistěže musí. Jediné, co mi děláš jsou řeči, řeči," zanotoval Havraspár společně s melodií z obrazu. Scorpiusovi se ta melodie líbila.

„Ale Je to můj život," zakňoural nebelvírský student.

„Ach," povzdechl si Havraspár. „Nemůžu slyšet, jak se tam zpívá Nikdy nekončí. Mark kurva umřel. Party je u konce."

„Měli bychom pustit celé album," nadhodil Nebelvír roztouženě.

„Než se přehraje, někdo přijde na to, jak to kouzlo zrušit," odpověděl Havraspár s povzdechem a zakroutil hlavou.

„A co když použijete navíc štítové a substituční kouzlo?" pronesl Scorpius nenadále.

Chtěl slyšet víc, líbil se mu ten jemný melodický hlas. Líbilo se mu, s jakou naléhavostí zněl. Jako kdyby to dokázalo vyjádřit jeho bolest, vzít ji a vykřičel do světa. Vrátil se ze své pravidelné návštěvy domova, aby viděl mámu. Byla to Minkowského nemoc, která se začala projevovat u kouzelníků, a tehdy ji ještě nikdo neuměl zastavit. Navštěvoval ji tak často, jak jen mohl. Nikdy nevěděl, jestli ji nevidí naposledy. Lék se našel o rok a půl později po tomto setkání.

„Co ty tady chceš?" obořil se na něj nebelvířan prudce, když ho zaregistroval. Havraspárský student se k němu obrátil, mávl hůlkou a píseň utichla.

„Slyšel jsem hudbu," snažil se vysvětlit Scorpius.

„Žádná hudba," zareagoval nebelvírský pohotově. „Ty něco slyšíš?" obrátil se na druhého.

Ten si Scorpiuse přeměřoval zkoumavým pohledem. Měl medové oči, které zářily jako jantary skrz černé kudrnaté vlasy. Scorpius si nemohl nevšimnout, že byl velmi pohledný.

„Líbila se ti?" zeptal se jej havraspárský se zájmem.

Scorpius přikývl. Na tváři staršího studenta se rozlil úsměv, který Scopiuse nenadále zahřál u srdce.

„Řekne to na nás," upozornil svého kolegu nebelvířan.

„Nic neřeknu," ozval se Scorpius. Proč by to dělal? Tohle nikomu neubližovalo. Rozeznít celý hrad se mu pozdávalo jako neškodná zábava a ta hudba se mu líbila.

„Blonďáček nic neřekne," zopakoval havraspárský chlapec a nespouštěl z něj oči. Scorpius pohled opětoval.

„Je to Zmijozel," pronesl nebelvířan, jako by to bylo vysvětlení pro všechno.