Ztracená generace

Kniha první: Albus

Když nastoupil s Rose do vlaku, následoval ji do kupé, kde už zabrala místo. Zastavila se ve dveřích, kterak s překvapením uzřela, že už se tam někdo usídlil.

„To snad ne. Tady sedíme my," řekla jeho sestřenice pohoršeně.

„Kolik je my?" ozval se klidný dívčí hlas.

„Zřejmě jen dva," odpověděl Albus a urputně šťouchal svou sestřenici, aby se mohl dostat do kupé. Kolem něj se prodírali studenti.

„A co James? Co Viktoria?" ozvala se Rose stále mu zatarasující vchod.

„Jsou někde se svými spolužáky, blokuješ chodbu." Albus byl netrpělivý.

„Jenomže podívej, kdo tady sedí," snažila se Rose zašeptat, čímž si vysloužila pobavené odfrknutí zevnitř kupé. Poodstoupila dovnitř a uvolnila mu tak konečně volný průchod.

V kupé seděli dva lidé, chlapec a dívka. Ta jej jen zběžně sjela od hlavy až k patě, než se její oči (zřejmě kvůli předchozí poznámce) opět upřely na Rose, zatímco mladík si ho i přes chladný pohled zkoumavě prohlížel. Na okamžik se jejich pohledy střetly a Albus měl dojem, že hledí do nitra bouře. Bouře, v níž by se chtěl ztratit. Nervózně uhnul pohledem a posadil se na volné místo.

„Ale vždyť je to Malfoy," pokusila se Rose pošeptat tiše. Bezúspěšně. Mladík se na ni zamračil.

„Rozkošné, Scorpiusi, ještě nejsme ani v Bradavicích a už máš fanoušky," zachichotala se dívka afektovaně a pohodila kaštanovými vlasy.

Pátravě si chlapce si prohlédl, snaže se vyhledat známky něčeho, že by ten člověk měl být špatný a on si měl odsednout. Namísto toho se opět ztratil v oněch stříbřitých očích. V tu chvíli se pod bouřkovým mračnem objevil vědoucí úsměv. Albus ucukl pohledem na dívku, která je znuděně pozorovala.

„Zavři, prosím, dveře," promluvil mladík lehce hlubokým hlasem, „z toho hluku, je Štístko nervózní." Pohladil mourovatého kocoura, co ležel vedle něj stočený do klubíčka.

Poslechl, nemohl toho druhého přestat pozorovat, dokázal to, až o něj chlapec zavadil pohledem.

„Tvé jméno jsem přeslechl," zaznělo tiše z Malfoyových úst směrem k Rose. „Stejně jako důvod, proč máš něco proti tomu mému." Mluvil klidným melodickým hlasem, při němž Albusovi naskočila husí kůže.

„Já jsem Rose Weasleyová," představila se jeho sestřenice a čekala na odezvu.

„Hádám, že to mi má dát odpověď na vše, což?" usmál se ironicky, v očích mu zajiskřilo, jako kdyby se v té bouřce zablesklo.

Albusovi se rozbušilo srdce.

Rose ze sebe vysypala něco o Viktorii a odešla.

„Máš velmi taktní holku," pronesla k němu dívka jízlivě.

„Rose je moje sestřenice," vysvětlil, „a nemyslela to tak."

„Nemyslela, že příjmení vypovídá o tom, jaký někdo je?" odvětila dívka posměšně. „Není to tak dávno, co si skupina lidí myslela, že jméno či původ je to jediné, co je třeba znát." Vrhl na ni nechápavý pohled. „Nosili černé kápě a měli na předloktí rozkošná tetování," dodala a chladně se usmála.

Albus nevěděl, co si má o jejím úsměvu myslet. Oči byly ledové bez emocí, ale rty vypadaly, že se náramně baví. „Tohle přece nemůžeš srovnávat," odporoval.

„Právě jsem to udělala," podotkla dívka pobaveně.

Albus jen mlčel, zavadil pohledem o bouřkové oči. Chlapec se na něj usmál a on raději rychle obrátil svůj zrak k dívce. Měla zelenohnědé oči, vypadala jako kočka, která s přezíravým výrazem čeká, až udělá něco zajímavého.