Ztracená generace

Kniha druhá: Scorpius a lektvary

Scorpius si všiml, jak nervózně Albus působil. Albi neměl rád pozornost. Představa, že bude stát před celou třídou, pro něj musela být děsivá, myslel si Scorpius, když společně mířili do podzemí a Albus je nechal jít napřed, aby si odskočil.

Albi zřejmě miloval pozornost, myslel si po lektvarech. Nikdy neviděl, aby Albus vypadal tak moc spokojeně. Působil jako někdo úplně jiný.

Když Albus vstupoval s Leem do učebny, mávl hůlkou a ze skříně vyletěla dvojice kotlíků, která se postavila tam, kde obyčejně stál stůl, který nechal Albus odlevitovat stranou. Ignoroval ostatní, uzavřel se do bubliny utišujícího kouzla, zatímco čekal, až se objeví zbývající studenti, a začal připravovat nějaký lektvar.

Scorpius vždy jen s úžasem sledoval, jak byl Albus zběhlý v jemně motorických kouzlech. Jako by je dělal naprosto automaticky. Ohromeně pozoroval, jak se Albusovým jemným švihnutím začaly chystat suroviny. Společně s Nathanem si sedl ke stolu s mrzimorskými. Dohodl se, že bude dělat lektvar s Penelope. Na to, aby se o něco pokoušel sám, se cítil příliš zkouřený.

„Profesor si stejně myslí, že to podporuje kreativitu," zasmála se na jeho stav dívka.

Leo odněkud ze skříně vytáhl gramofon a o rok starší Zmijozel Lesath tam dával desku, zatímco Albus cosi připravoval.

„Co to vaří?" zeptal se Penny.

„Vždycky, když něco dělá, tak vaří Pomněnku," odpověděla ledabyle.

„Albus zná recept na Pomněnku?" Scorpius jej nedokázal najít v žádné knížce.

„Zná recept?" zareagovala se smíchem. „Přece ji vymyslel."

Scorpius se podíval nevěřícně na Albuse, který působil, že jej teď nezajímalo nic jiného než příprava lektvaru. Střelil pohledem po Nathanovi.

„A odkud sis asi myslel, že to beru?" zasmál se Nathan.

Scorpius si všiml, jak se ostatní studenti dívali na Albuse s nějakou zvláštní směsicí obdivu. Postřehl, že si o něm povídali. Ale nic z toho nedávalo smysl. Připadal si ještě pořád docela mimo, zatímco zaslechl střípky rozhovoru.

„Musel to být on."

„Byl to nakonec lektvar."

„Vždyť to musel být ten Smith, co ten lék našel."

„A kdo si myslíš, že to asi tak je?"

„Nejlepší lektvarista, který kdy kráčel po zemi, kdo jiný?"

„Píše si s Fourierem."

„Jasně, že je to on," zaslechl Scorpius přicházejícího studenta.

Nenastal ještě ani čas začít, když se shromáždili všichni studenti, kteří mezi sebou rozvíjeli teorie ohledně Albuse, jenž se v momentě, kdy přišla poslední dvojice nebelvírských, otočil a mávnutím hůlky zrušil utišující kouzlo.

„Mám vzkaz od Jamese," ozval se někdo.

„Kurva, jestli je stejný jako každou hodinu, nenamáhej se," zarazil daného chlapce Albus rázně.

„Mám to připomínat, dokud neslíbíš, že-" pokračoval nebelvírský student.

„Děkuji za zkurvenou snahu, ale po milionté tě prosím, abys s tím přestal," povzdechl si Albus.

„Slíbil jsem, že to budu připomínat pokaždé, když tě uvidím," ušklíbl se student.

„Kurva, každou zasranou hodinu," povzdechl si Albus znova a zatřepal hlavou.