Ztracená generace

Kniha třetí: Albus a Asti

Varování: Vyrovnávání se se smrtí není hezké.
A/N: Tohle bude dlouhé. Udělejte si pohodlí a pusťte si k tomu Metamorphosis.

Vzpomínal si, že působila hrozně křehce. Bylo na ní něco éterického a půvabného. Její tvář měla jemné linie, které po ní podědil její syn. U syna s věkem zmužněly a podkreslily aristokratické rysy.

Jak Albus postřehl, její syn po ní zdědil i úsměv. Byl to první, čeho si na ní všiml. Stejný jako Scorpiusův.

Astorie Malfoyová měla překrásný úsměv.

Strávil v její přítomnosti jenom pár týdnů, které se mu nesmazatelně vpily do paměti. Možná to bylo proto, že se konečně dostal pryč z Jamesova dosahu a věčných hádek. Doma to bylo zvláštní. Možná to bylo tím, že se po pár týdnech ocitl opět poblíž chlapce, kterého chtěl následovat.

Seděl v komnatě obklopen vesmírem a pozoroval bublající lektvar. Billie odešla, aby stihla večerku. Albus žádnou stihnout nepotřeboval. Nechtěl jít spát do ložnice. Nechtěně se v něm probouzelo něco, o čem si myslel, že bylo ztraceno. Vracelo se to jako střípky.

Vůně levandule.

Zvonivý smích.

Ruce.

Drobné. Jen o něco málo větší, než měl on sám.

Dlaně teplé z toho, jak si je zahřívala o hrníček s čajem.

Studené špičky prstů.

Porcelánově světlá kůže, jako kdyby na ni sotva kdy dopadlo sluneční světlo.

Byly hebké.

Něžné, protože ona sama byla celá něžná.

Když byl u nich doma, pochopil, po kom měl Scorpi tu přátelskou a milou povahu. Když ji spatřil poprvé, napadlo jej, že vypadala obyčejně, až na ten úsměv.

Když odjížděl, věděl, že byla nádherná. Chovala se vždy vřele, zatímco Scorpiho otec zřejmě taky nevěděl, jak by se k sobě měli chovat. Albus obecně netušil, jak se chovat v přítomnosti cizích lidí. Nikdy si nebyl jistý, co dělat a říkat. Tak pro jistotu nedělal nic, než mu bylo řečeno jinak, a raději mlčel. V její společnosti se nakonec i rozpovídal.

~°~*~°~

Nedokázal potlačit nadšení, jež cítil v okamžiku, kdy viděl jejich knihovnu. Měli tam ty knížky, které si ve škole toužil půjčit, ale když požádal Higginse, jestli by mu podepsal povolení, profesor mu pouze řekl, že to rozhodně není čtivo pro studenta prvního ročníku. V zoufalé chvíli se obrátil i na starší sestřenici, zdali by si nějakou z těch knih nemohla půjčit za něj. Viky? Co si vůbec myslel? Jen se na něj pohrdavě podívala a nadnesla, co by s těmi knihami chtěl asi tak dělat? Co asi? Byly to knihy, přečíst si je. Třeba by pak věci začaly dávat smysl. Protože do té doby to smysl nedávalo.

Žádat pomoc od rodiny bylo naivní, jako Zmijozel mezi ně už nepatřil.

Ale on to, kurva, potřeboval pochopit. Znát podrobnosti.

Na začátku prváku se potřeboval vytasit s něčím lepším, než že jenom ví, že je „ten lektvar" špatně. Proč mu nechtěli pomoci? Proč mu nevěřili?

~°~*~°~

Proč mu nikdo nevěřil?

Dokud nebylo skoro pozdě.